text: Tereza Stejskalová

foto: Monika Citová, VOP Polička

Má láska k vodáctví se započala někdy před deseti lety, kdy jsem jakožto dítko přibližně desetileté poprvé usedla do lodě. Pamatuju si, jak jsem celá u vytržení seděla v obrovské Barace na zadákovi a měla pocit, že ta Morava teče nějak děsně rychle. Hodně vody už od té doby uteklo, Morava už mi nepřipadá jako nejdravější tok světa a také jsem se za tu dobu už mnohokrát zamilovala do jiných a jiných řek.

No a právě nad tím „jiných a jiných“ bych se v tuto chvíli ráda trochu zamyslela. Velmi dlouho jsem se bránila tomu, abych jednotlivé řeky srovnávala. Vlastně se na sebe stále ještě trochu zlobím, že jsem na tuto nečestnou hru přece jen přistoupila. Hned v úvodu tedy připomínám, především sama sobě, že každá řeka je zcela originální a pocit z ní je nepřenositelný na jakoukoliv jinou. To ovšem neznamená, že každý z nás nemá nějakou to svoji srdcovou, tu, která se mu přelila do žil a už v něm zůstala. Pro mě je touto řekou Poprad – první slovenská řeka, kterou jsem společně s Vodáckým oddílem Polička v rámci letní expedice 2009, splula.

Po Popradu následoval Hron, Váh, Orava a Turiec a s každou z těchto řek to tu bylo znova. Tak nějak jsem pomalu přistoupila na myšlenku, že ty slovenské expedice/řeky pravděpodobně něco spojuje. A taky jo. Zamysleme se nad tím. Slovensko je pro vodáka vlastně naprosto ideální první láska.

Tak za prvé, všechny výše zmíněné řeky jsou vhodné pro vodáky – začátečníky, ale ani starý mazák se na nich nenudí. Zkrátka a dobře, mají co nabídnout. Například výše zmíněný Poprad jsme splouvali nějakých deset dní, a celých těch deset dní bylo naprosto překrásné počasí, což je pro vodáka dobrá zpráva jen částečně, neb ruku v ruce s dlouhodobě tyrkysovou oblohou jde i drhnutí lodě na mělčinách a poškrábaný laminát. Nic takového se ovšem až na několik málo opravdu krizových míst nekonalo, ba naopak, řeka příjemně rychle tekla a jako bonus místy nabízela peřejky WW II a v závěru plavby, na soutoku s Dunajcem (už na Polském území) dokonce sjízdné kaskády.

Další nespornou výhodou, ač se to může zdát jako poněkud povrchní poznámka, je absence jazykové bariéry. I mezi vodáckými dobrodruhy jsou lidé, které jazyková neznalost odrazuje od návštěv zahraničních toků. Slovenko je ideální alternativou, která skýtá možnost vycestovat na jaře na divokou vodu (například Orava) a v létě zase na pohodovou, ovšem nikoliv nudnou vodu, tedy třeba na Váh.

Právě rozmanitost co do úrovně obtížnosti (v závislosti na různých aspektech) je další věc, která mě na slovenských řekách baví. Loni, jsme první den expedice vyvezli lodě asi pět kilometrů nad kemp, ve kterém jsme byli předešlou noc ubytováni, a z tohoto místa jsme naplánovali počátek splouvání. V okamžiku, kdy jsme vyložili lodě, a posádky byly připravené k vyplutí, se strhla asi hodinová průtrž mračen, které z poklidně tekoucí řeky vytvořila masu, zodpovědnou za zdevastování několika našich laminátek a dokonce jedné plastovky. Když jsme o několik hodin později zakotvili o tři lodě chudší asi dva kilometry za kempem, nestačila se většina z nás divit. Zkrátka nevíte dne ani hodiny a to vás prostě baví.

Co na slovenských řekách baví mě, ale uznávám, že to ne každý musí nutně brát jako pozitivum, je nedostatek kempů. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak je mi to spaní na divoko zkrátka milejší. Za prvé se pohybujete mezi „normálními lidmi“ a nikoliv pouze vodáky, což skýtá krásnou možnost poznat domorodce, za další se nemusíte obávat cenových přirážek, které občas vskutku nebývají malé, a za třetí je to prostě dobrodružství, které se prostředím kempu naprosto vyrušuje.

Další báječná věc je ta, že jsou v dosahu hory. Nevím, jaké procento vodáků holduje stejně jako náš oddíl vysokohorské turistice, nicméně proložit dvanáctidenní expedici strávenou na vodě dnem v horách je skvělý zážitek. Protáhnete údy ztuhlé sezením v lodi a dáte si do těla zase trochu jiným způsobem. Loňský výšlap na Malý Rozsutec přes Jánošíkovy diery byl například naprosto dech beroucí a přitom přiměřeně náročný.

No a neposledním velkým plusem slovenských řek je to, že se velmi často v danou dobu po řece pohybujete sami. Žádné fronty na jezy (což mi připomíná, že na tamních řekách je na sjízdných úsecích povážlivě menší počet jezů než na těch českých), žádné problémy s „parkováním“, žádné pře o to čí je ta či ona loď, atd. Všechno zkrátka probíhá tak nějak víc v klidu a i přístup lidí je diametrálně odlišný (takový vodák je pro východoslovenského občana zpestřením každodenního života a nikoliv dalším z tisíce přiopilých povykujících „takyvodáků“ vy víte kde). Jak o tom tak píšu, začíná se mi pomalu stýskat, už aby zase začala sezóna. Před několika dny mi přišel od našeho admirála email, že letos v rámci letního putování vyrážíme na Dunajec. Tak už to vypadá, že do skupiny mých slovenských oblíbenců přibude další ovečka,…..no, už aby to bylo.