text a foto: Martin Merta

Léto skončilo, všechny Úhlavy a Vavřinečáky za námi, loď dosychá ve sklepě a nezbývá než čekat na nějakou zimní oblevu. Anebo zapůjčit dva seakajaky a vyrazit na nějakou z okolních přehrad, které by už nyní nemusely být v obležení chatařů.

Volba nakonec padla na Hracholusky, pro jejich nedalekou polohu a hlavně trať vedoucí při přehradě, která značně ulehčí pendlování. V sobotu jsme vyjeli směr Stříbro, kde jsem u řeky zanechal ženu spolu s loděmi a hodil auto k Čerňovickému mostu. Z Pňovan jsem se pak svezl vlakem zpět do Stříbra a došel k nasedacímu místu.

Nalodili jsme se a vypluli na líně tekoucí Mži směřující k nedalekému jezu. Když jsem tu byl před dvěma lety, tak jsem pod tento jez bez problémů dojel z Vranova po vzdutí přehrady. Jaké bylo mé překvapení, když se nyní vzdutí pod jezem nekonalo. Ještě necelé dva další kilometry pokračovala tekoucí řeka a navíc jsme potkali jez další, který bývá normálně schovaný pod hladinou. Na rozdíl od toho prvního byl tenhle rozbitý a pro naše dlouhé lodě nejetelný, takže jsme museli přenášet skrz džungli kopřiv. Za jezem se začaly břehy od sebe vzdalovat, koryto však zůstávalo stejně úzké a nás od břehů dělilo stále více a více bahna. Vody málo.

Situace se změnila až někde kolem Vranova. Tam se řeka konečně pořádně rozlila a začalo to vypadat jako přehrada. Minuli jsme několik rybářů a udělali si pauzu na oběd. A pak přišlo zelené peklo. Za Butovem se údolí asi na dva kilometry narovnalo a výrazně přibylo sinic. Jemný vítr, který nám foukal příjemně do zad, způsoboval, že sinice byly nafoukané před námi a my se nořili čím dál tím víc do zelené bažiny, která kdysi byla vodou. Ble.

Naštěstí za zatáčkou se voda zase pročistila a my si mohli vychutnat pohled na železniční most na trati Pňovany - Bezdružice. A pohled to byl famózní, most je třetí největší v ČR. Poté, co jsme minuli pilíře, začaly přibývat na březích skalky a s nimi i chaty a chatky nejrůznější velikosti. Ještě pár záběrů kolem mol, tyčících se dva metry nad vodní hladinou a blížíme se k Čerňovickému mostu. Zátoku Úterského potoka, která nás láká nalevo, necháváme na příště a přistáváme na pravém břehu. Sluníčko svítí a my nakládáme kajaky na střechu auta a mizíme na pizzu.

Byla to pohodová projížďka podzimním údolím a kdo by chtěl, určitě by stihnul dojet do večera až na hráz. Od hráze je to také kousek na vlak do Stříbra. My akorát příště pojedeme z jara nebo začátkem léta, abychom se vyhnuli tomu zelenému "svinstvu".