Téměř rok poté, co jsem poprvé poznal kouzlo vodáctví jsem naplánoval prodloužený víkend na řece Berounce. Na rozdíl od mého vodáckého křtu, kdy jsme splouvali z Liblína do Žloukovic, jsem cestu letos naplánoval z Dolan do Roztok. Na tři dny celkem pořádná štreka, ale rozhodlo to, že z Roztok byl jediný vlakový spoj zpět do Plzně.

Pátek 22.6.2012 byl mnou dlouho očekávaný den. Týden zpětně jsem nervozně sledoval předpovědi počasí. Odhady meteorologů se měnily častěji než šaty na modelce. A když se ve středu v noci přehnala západočeským krajem vichřice a přívalové deště, tak jsem mírně znejistěl. V pátek před devátou hodinou bylo na vodáckém tábořišti v Dolanech krásně slunečno a vše napovídalo tomu, že bude hic. Na místo, mě i s mojí drahou polovičkou Editou, přivezl ochotný tchán. Já jsem šel vyjednávat převzetí lodí se vstřícnou paní z půjčovny a manželka zatím vyrazila projít tábořiště a nalézt stan mého švagra Míry a kamaráda Honzy, kteří zde trávili noc. Když je po chvíli přivedla, tak na nich bylo znát, že noc trávili požíváním zdraví škodlivých nápojů. Oba rozcuchaní, oči jako dvě škvírky. Ale pomohli mi vytahat z dřevěné boudičky naše lodě, celkem tři Vydry a Turana a další vybavení. Zatím na místo dorazila kamarádka a má kolegyně Vlaďka se svým životním partnerem Járou a další člen výpravy Kuba. V průběhu cesty se k nám měla připojit ještě moje sestra Alča a Kubova přítelkyně Šárka.

Naložili jsme lodě a spustili je na vodu. A pak jsme čekali na Míru s Honzou, kterým balení trvalo trošku déle. Když jsem pak viděl, jakým způsobem naložili svého Turana, tak mi vůbec nebylo jasné, kam chtějí Alču posadit. Čekání na naše dva alkoholem oslabené kumpány, nám zpříjemnila Vlaďka. Rozhodla se, že si před vyplutím půjde ještě odskočit. Našla si krásné křovíčko poblíž řeky. V tom místě však byla zákeřně ukrytá malá strouha. Co se pak stalo, bylo zřejmě předzvěstí toho, co Vlaďku na její první vodě čeká. Podklouzla jí noha, kecla si na zadek a po bahně sjela až do potůčku. Zezadu vypadala jako zápasnice v bahně. A tak se rovnou vyrazila koupat, aby smyla alespoň část špíny. Je třeba říct, že Berounka nevypadala úplně vhodně pro nějakou očistnou koupel. Zřejmě kvůli předchozím slejvákům byla řeka hodně zakalená a byla i vyšší hladina.

Konečně jsme byli kompletní, krátce jsme připili fernetem Melounkovy (i když Edit protestovala, že po fernetu zvrací) a vyrazili. Já s Editou, Jára s Vlaďkou, Míra s Honzou s jejich pořádně naloženým turanem a nakonec Kuba, který jel na singla. Zkraje mi ho bylo líto, že se z nás nejvíc nadře, ale brzo mě opustily obavy. Ten kluk pádloval jako vodácký pánbůh a držel s námi krok i když pádloval v leže. Vodáčtí nováčci Vlaďka s Járou se zatím seznamovali s řízením lodi a na první pohled jeli vcelku bez problémů. Slunce svítilo, míjeli jsme první vodáky, zazněla první zdravice. Jára si pochvaloval, že ta voda je opravdu taková pohoda, jakou jsem jim sliboval a Vlaďka spokojeně přikyvovala. První menší peřejky sice Vlaďku lehce zneklidnily, ale pohoda pokračovala. Pak jsme dojeli k prvnímu jezu Telín. Sice jsem měl načteno, že je bez problémů sjízdný, ale raději jsme zastavili a jez v klidu okoukli. Pak jel první Kuba a neměl nejmenší problém. Když pak proplul i plně naložený turan, tak si Jára s Vlaďkou dodali odvahy a za chvíli už měli svůj první jez za sebou. Poslední jsem sjížděl já s manželkou a po čase si tak vychutnal ten krásný pocit. Pak jsme chvíli soulodili a vyždímali z lodí tu trochu vody, kterou nás jez podaroval. Chvíli na to začal na svého háčka nadávat Míra. Kombinace pálícího slunce a svižného pádlování zesílila následky ponocování a intoxikace alkoholem a Honza odpadl. A to není myšleno obrazně. Nějakou dobu to vypadalo, že Míra na lodi převáží mrtvolu. Naštěstí jsme brzo dopluli k jezu Valentovský mlýn. Zde jsme stavěli po levé straně, kde bylo místo k přenášení a také zde stál lákavě vyhlížející kiosek. Dal jsem si jednoho vychlazeného Bernarda a Edita točenou malinovou limonádu a pak jsme sledovali asi čtyři dobrodruhy, kteří se pokoušeli uvedený jez pokořit. Ani jednomu se to nepodařilo. Vždy když to vypadalo, že sjeli celkem úspěšně, tak si dole nabrali tolik vody, že se to nedalo ustát a cvakli se. Nevyhlíželo to nijak nebezpečně, spíše úsměvně. Honza využil této pauzy ke krátkému spánku v trávě. Po občerstvení jsme postupně přetáhli všechny lodě a vyrazili na další cestu.

Míra mezitím dostal sms, že Alča na nás čeká u přívozu v Darové. Já jsem pořád nechápal, kam ji budou chtít usadit. V klidu jsme si pluli dál a minuli přívoz v Nadrybech. Zde se poprvé ukázalo, že Vlaďka s Jarou nemají svou loď tak úplně pod kontrolou. Já jsem přistál hned za přívozem u levého břehu a chtěli jsme zde počkat na Míru a na Kubu, kteří se poněkud pozdrželi. Jára s Vlaďkou se také snažili zajet ke břehu, ale nepodařilo se jim překonat celkem svižný proud a tak je to odneslo pryč. Naštěstí nás zbytek party rychle dojel a tak jsem pokračovali dál a zastavili až v Darové, kde nás už netrpělivě očekávala moje drahá sestra. Zde musel Míra s Honzou komplet změnit uspořádání zavazadel na lodi. Naštěstí jim vypomohl Kuba, který si část zavazadel vzal obětavě do své lodi. Z Alči se pak rázem stal porcelán a naše výprava mohla pokračovat. Jez v Darové jsme všichni přetáhli.
Další zastávku jsme si pak dali v kempu v Plané. Zde jsem zahnal hlad chutnou klobásou, kterou jsem spláchl dvěma žejdlíky Gambrinusu. Chvíli jsme si odpočinuli, udělali pár foteček a pořád si dělali srandu z Honzy, který už sice ožil, ale pořád nevypadal úplně zdravě. Zbytek cesty až do kempu Kobylka, kde jsme měli v plánu nocovat, jsme už ujeli najednou. Cestu nám zpestřilo několik peřejek a jezy Kaceřovský mlýn, který jsme všichni sjeli a jezy Čivice a Libštejnský mlýn, které jsme přenášeli.
Na Kobylce jsme pak postavili stany, vybalili se a přivítali Šárku, která za námi dorazila a zkompletovala tak naší vodáckou partu. Při stavění stanů zamachrovali Vlaďka s Járou, jejichž samo rozkládací stan se postavil za pár vteřin, čemuž jsme my ostatní mohli jen závidět. Zatímco Kuba se Šarkou si začali kuchtit večeři na plynovém vařiči a Míra s Alčou začali spořádat své studené zásoby, já s Editou a Jára s Vlaďkou jsme vyrazili na večeři, kterou nám poskytlo místní občerstvení. Vcelku chutný smažený sýr s hranolkami a hlavně výborné Svijany, plně uspokojili mé potřeby. Holky vypadaly celkem unaveně, i když na mé ženě jsem to poznal jen já, jinak se tvářila statečně. Jára spokojeně zářil, ale Vladěnka měla první chmury na čele. Snažil jsem se jí povzbudit a chválil jí. Přece jen...ujet na Berounce 22 km není žádný med. Pak jsme se přesunuli k našim stanům a rozdělali malý ohýnek. Zde se ukázalo proč měli kluci turan tak naložený. Bedýnka dřeva, kterou vezli se velice hodila a při spořivém přikládání nám vydržela až do pozdních nočních hodin. Opékali se vuřtíky a pak Míra s Kubou vytáhli kytary a začalo se zpívat. S přibývajícím časem a ubývající hladinou v kolujících lahvích, sice poněkud upadala kvalita hudební produkce, ale zároveň se snižovaly nároky posluchačů, a tak to nikomu nevadilo. Poslední z nás šli spát, až když dohořelo poslední dřevo.
Ráno jsem se vybatolil zase mezi prvními. Nevím proč tomu tak je, ale déle než do sedmi se mi zatím nikdy nepodařilo spát. Využil jsem toho k tomu, že jsem spáchal ranní hygienu ještě předtím, než se před umývárnou začala tvořit nechutně dlouhá fronta. Postupně ze stanů vylézali ostatní, pak se otevřelo občerstvení a stála se pro změnu fronta na čerstvé rohlíky a čaj nebo kafe.
Já jsem zjistil, že včerejší slunce vypálilo do mého těla přesné kontury tílka, což nevypadalo úplně esteticky. Ještě, že na vodě se na tohle vůbec nehledí. Jelikož slunce silně pražilo od samého rána, pořádně jsme se všichni namazali opalovacím krémem. Snažil jsem se ostatní povzbudit k rychlému sbalení, protože jsem měl v plánu vyrazit nejdéle v deset hodin. Na tento den jsem totiž měl připravené dvě varianty trasy. A to dlouhou a ....ještě delší.
Při skládání stanů se ukázalo, že samorozkladací stan se sice sám postaví, ale rozhodně se sám nesloží. Úsměvné bylo, že Jára se jej nejprve pokoušel asi deset minut složit sám, pak mu dalších deset minut pomáhal Honza, k čemuž jim ještě kibicovala Edita. Když se jim to stejně nepovedlo, tak začali studovat návod a v té chvíli přišla Vlaďka a jen tak mimochodem jej během pár vteřin složila.
Já si pak nechal načepovat pivo do PETky, jedno malé do sebe rychle kopnul a vypluli jsme. Cestou jsem pak opatrně naznačoval partě, co nás dnes čeká. Jelikož jsme vypluli celkem dle plánu, dohodli jsme se, že si dopoledne pořádně zapádlujeme a zastavíme se na oběd až U Mloka, což byl kemp vzdálen odhadem 13 km.
Během chvíle jsme dopluli do Liblína. V peřejích před mostem se nečekaně cesta zdramatizovala. Jára v peřejích nezvládl úplně řízení, já už mu nestačil uhnout a byla tady srážka jako Titaniku s krou. Jen tak tak, že jsme se necvakli, ale pěkných pár litrů vody jsme do lodi nabrali. Vyždímal jsem to houbou, aniž by jsme museli stavět, takže nás to ani nezdrželo. Krátké úseky tekoucí vody střídali delší voleje a pak nám cestu zahradil jez Liblínský mlýn.
Tímto místem jsem už loni projížděl, ale musím přiznat, že jsem si nebyl schopen přesně vybavit, zda jsme přenášeli nebo to sjeli. Možná i vzhledem k předchozím lijákům vypadalo místo divočejší než jsem si je pamatoval. U jezu už kotvilo větší množství vodáků a zkoumali své možnosti. Pak na laminátce přijel nějaký šedivý mořský vlk s vnoučaty. Dítka vysadil u břehu a jez pak v pohodě sjel. Cestou po břehu zpět pro vnoučata se mnou hodil řeč a ukázal mi kudy bez problémů sjet a varoval, kde pod jezem číhají šutry. Míra s Alčou a Honzou turana raději přetáhly u pravého kraje jezu, Vlaďka s Jarou přenesli a na jez si nakonec troufnul jen Kuba a já. Vyložili jsme háčky a jeli oba na singla. A byla to paráda. Nic nedodá víc síly unaveným rukám, ani nepovzbudí dřevěný zadek, jako úspěšné sjetí jezu.
A jelo se dál. Krátkou občerstvovací zastávku jsme si dali Na rybárně. Zde se zase ukázal nedostatek zkušeností u osádky Járy s Vlaďkou. Když se u břehu snažil Járy vystoupit z lodě, tak podcenil hloubku a zapadnul do vody, jak němci do krytu, a vzal sebou i Vladěnku. Jen náhoda nebo štěstí začátečníků tomu chtěla, že nepřevrátili loď a tak nemuseli vylévat a věci v lodi zůstaly suché. Vlaďka už pak neměla chuť do lodi znovu nalézat a tak posledních pár metrů ke kotvišti doplavala a Jára jí následoval s lodí na singla. Moc hezký pohled, který sem se škodolibě snažil zvěčnit foťákem v mobilu, ale bohužel vznikl snímek velmi pochybné kvality.
Na rybárně jsem si dal točeného Pardála a manželce koupil ruskou zmrzlinu. Zastavili jsme zde akorát včas, protože hned po nás přijela nějaká početná vodácká parta a fronta před okýnkem s občerstvením narostla do nechutných rozměrů.
Chvíli jsme poseděli, odpočinuli a já zájemcům na mapě ukázal, co máme ještě před sebou. Vlaďka už začala vypadat více než mírně zneklidnělá. Další část cesty až ke kempu U Mloka proběhla víceméně bez komplikací. Tenhle úsek vcelku teče a tak jsem si to užíval. Ne tak Vlaďka. Únava se u ní začala projevovat čím dál rychleji. A navíc se ukázalo, že rychleji tekoucí úseky a peřeje, místo toho aby v ní probouzeli radost, že nemusí tolik pádlovat, tak jí děsily.
Další jez Podkrašovský mlýn jsme překonali už tradičním způsobem. Kuba a já jsme jej sjeli na singla, Míra přetahoval a Jára přenášel. Mě se jen zkomplikovalo znovu nastoupení mého háčka. Když jsem jez sjel a zamířil k pravému břehu pod jezem, tak mě nějaká omladina, zřejmě si myslící, že mě voda zanesla ke břehu nechtěně, odrazila zpátky do proudu. Nebýt v euforii po úspěšném splutí jezu, asi bych nadával jak špaček. Proud zde byl hodně silný a tak jsem neměl šanci dopádlovat zpět. Chudák Edita tak musela šlapat asi 200 metru po proudu, než jsem našel v kopřivách, rostoucích podél řeky, místo, kde by mohla bezpečně a bezbolestně nastoupit.
Pak už jsem také netrpělivě začal vyhlížet na pravém břehu kemp U Mloka, neboť svírající se žaludek mě začal upozorňovat, že by chtěl naplnit. Konečně kotvíme a usedáme na příjemné terase vodácké hospůdky. Čepují zde Svijany, které si s chutí dávám a pak si objednávám hovězí guláš s houskovým knedlíkem. Edit si plní žaludek vepřovými výpečky se zelím s bramborovým knedlíkem a zalévá to točenou kofolou. Podávaná jídla mají skutečně bohatýrské porce a tak dojídám s funěním. Po jídle padl na nás všechny útlum. I já se cítím unaveně a ospale a kdybych si lehl, tak v mžiku spím. Vlaďka si už nepokrytě stěžuje na únavu a tentokrát se k ní už přidává i Edita. Ta si sice stěžuje, ale přesto je odhodlaná jet dále. Protože Vlaďka vypadá skutečně zoufale a začíná dokonce mluvit o ukončení cesty, měníme složení posádek. K Járovi si na loď vleze Honza, Alča se přemístí na turanu na háčka (o tuto pozici se do té doby poctivě střídala s Honzou) a Vlaďka si odpočine jako porcelán. Vzhledem k tomu co nás čekalo, to bylo jediné možné rozhodnutí.
Moje Edita mě příjemně překvapuje. Na to jak U Mloka nadávala na únavu a vypadala na umření, tak na lodi jako zázrakem pookřála, statečně pádluje a ještě trousí směšné poznámky o rybářích na březích. Já si zase udělám radost úspěšným sjezdem jezu Lejskův mlýn. A pak už se blíží pověstný volej před Zvíkovcem. Tady se musím i já hodně přemlouvat, abych nezačal na Berounku nadávat. Chvílemi to vypadá, že jedeme spíše po rybníku a Míra hned vtipně navrhuje, že příští rok by jsme mohli vyrazit na vodu na Velký Bolevecký rybník. Při přejíždění sem a tam by jsme se tolik nenadřeli.
Konečně se před námi zjeví jez u Zvíkovce. Lodě přenášíme kempem a ani se zde déle nezdržujeme. Alča s Editou si jen odskočí na záchod a pak hned jedeme dále. Slunce už začíná mířit k obzoru a nám pořád ještě zbývá hodně kilometrů do cíle. Po dohodě s ostatními se rozhodujeme, že si ještě pořádně zapádlujeme a dojedeme až do kempu Ahoj. Je hezky, bude dlouho vidět a tak není problém. A ukrojí nám to část trasy, původně plánované až na neděli. Už s poněkud menším nadšeném nasedáme do lodí a vyrážíme dál. Vlaďka, která si přece jen jako porcelán odpočala, si leze znova do lodi k Járovi. Pod Zvíkovcem to přeci jen teče a tak si cestu utíká rychleji. Pak nás čeká menší jez Kočkův mlýn. Všichni ho v klidu sjíždíme, my s Editou jako poslední. Jsme tak očitými svědky úplně klasického cvaknutí. Pár metrů před námi v pohodě jede loď s Vlaďkou a Járou. Pak se nečekaně stáčí doleva a směřuje si to k levému břehu. Ještě jsem se stačil podivit, proč tak činí, protože u toho břehu právě parkoval párek labutí a těm je lépe se raději vyhnout. Nezkušená posádka nedokázala včas zareagovat na silnější proud uprostřed řeky a přímo ukázkově, jakoby zpomaleně, se vyklopila. Během pár vteřin proplouváme kolem nich. Je zde silný proud a tak zde nemůžu stavět. Naštěstí zde není moc hluboko a tak oba stojí v proudu jen asi po pás. Jára je rozesmátý jako sluníčko, ale Vladěnka se moc nadšeně netváří. Ale oba jsou v pořádku a táhnou loď ke břehu. Mě se podařilo zajet ke břehu asi o sto metrů dál a zde pak čekáme, společně s Alčou, Mírou a Honzou, kteří také cvaknutí zaregistrovali a přistáli zde. Když už nám čekání připadá dost dlouhé, tak nás uklidňují kolem jedoucí vodáci, že naše nešťastná posádka je v pořádku a už znovu nakládá loď. Po chvíli nás oba dohánění a já jim gratuluji k pravému vodáckému křtu. Jára nadšeně vypráví, jak večer dá do placu flašku vodky, ale Vlaďka vypadá, že by si křest raději nechala ujít. Myslím, že tohle byl pro ní ten pověstný poslední hřebíček.
V další cestě do našeho tábořiště máme ještě jeden jez a to jez Čilá. Ten jsem si loni sjel a byla to paráda. Letos je víc vody a válec pod jezem se mi moc nelíbí. Navíc už je večer a cítím se unavený. A tak raději, i když nerad, volím bezpečnější variantu a přenášíme. Tentokrát všichni, ani Kuba nechce riskovat.
Slunce zapadlo za obzor a my konečně přistáváme v kempu Ahoj. Je to menší kempík a na první pohled je úplně narvaný. Začíná mě polívat pot, při pomyšlení, že by zde nebylo místo a my museli někam dál. Naštěstí se nakonec našla krásná místečka, navíc hned u řeky a tak jsme se nemuseli tahat s loděmi moc daleko. Postavení stanů je otázka chvilky. Jára řeší problém v čem spát. Při cvaknutí se totiž voda do jeho barelu dokázala dostat a tak má úplně mokrý spacák a většinu věcí. Nějaké oděvní svršky a deku mu půjčuje Míra. Kvalitní spacák to sice nenahradí, ale lepší něco než nic. Vlaďka má věci suché, ale dle její nálady usuzuji, že Jardu do svého spacáku nepustí. Naopak rozhodně prohlásí, že zítra již s námi nebude pokračovat a už volá domů a zajišťuje si odvoz z kempu. Jára z toho moc radost nemá, ale nechce dráždit hada bosou nohou. A pak už začíná hořet oheň, neboť Honza měl bedýnku dříví i na druhý večer. Já se Vlaďku chvíli snažím přesvědčit, že zítra už nás čeká posledních 13 km, na které máme celý den, ale bezvýsledně.
Pak se začnou opékat vuřty a Jára naředí slíbenou flašku vodky s džusem. Tohle pití koštují hlavně holky a tak se nálada zvedá i Vlaďce. Já hasím žízeň pivem čepovaným v místní hospůdce a pak pro Editu ukuchtím večeři. Na svém starém vařiči na tuhý líh připravím bramboráčky. Sice z instantního prefabrikátoru, ale chutnají slušně. Unavení vodáci postupně odcházejí spát, vodka je dopitá a pivo též. Naštěstí Kuba vyndavá láhev poslední záchrany a to slivovici a tak se náš večer u ohně ještě protáhne. Pak už dohoří oheň a my zalézáme do spacáků.
Ráno se zase vzbudím brzo, ale tentokrát ne první. Venku už je Jára, který se jen pod dekou zřejmě úplně nevyspal a pak Honza, který jej zachraňuje a na vařiči mu vaří ranní kávičku. Z řeky se krásně páří a já si užívám ranní vodáckou romantiku. Vstávají i ostatní a ze stanu se hrabe i Vlaďka. Vyhlíží celkem odpočatě a tak chvíli doufám, že si vše rozmyslela. Ale bohužel. Dále s námi nejede a odvoz už má zajištěný. Problém co s prázdnou lodí naštěvství vyřešili Míra s Honzou. Sice měli nejvíce zatíženou loď, ale zase tři páry rukou k pádlování a z toho dva chlapácké. A tak si obětavě přivázali opuštěnou loď za svého turana a udělali ze sebe vlečný člun. Po snídani, sbalení a prvním ranním pivu vyrážíme. S odpadlou posádkou se loučíme po vodácku ?Ahoj? a jedeme dál. Tahle část řeky také vcelku teče a tak si cestu užíváme. Jez Nazabudický mlýn nelze sjet. Přes korunu jde hodně málo vody a i pod jezem je to na brodění, zřejmě hodně vody stahuje vodní elektrárna. Koníčkujeme na levé straně, pak několik metrů vlečeme lodě za sebou a konečně nasedáme a jedeme dál. Chvíli přemýšlíme, že se stavíme na oběd U Rozvědčíka, ale nakonec jedeme dál. Je krásné počasí, užíváme si pádlování a tak se domlouváme, že pojedeme až do Roztok a oběd si dáme až tam. Nakonec nás žízeň nutí zastavit v kempu Višňová I. Zde si dáváme dle chuti pivo, kofolu nebo zmrzlinu a děláme hromadné foto. Pak vyplouváme na posledních pár kilometrů cesty. Cestou zjišťujeme, že kromě tvorů, které by člověk v české řece očekával, obývá Berounku zvířátko, které by zde nečekal. A to vodní želva. Nevím jaká byla její cesta do této řeky, z jakého terária uprchla nebo jaký nesvědomitý chovatel ji vypustil, ale pravdou je, že v Berounce žije minimálně jedna želva.
Poslední jez, který nás čeká je v Roztokách. Rozhodně není sjízdný, přetahujeme jej po levé straně. Pak už jen několik set metrů a kotvíme v kempu po pravé straně, který se příznačně nazývá Mezi mosty. Zde podle domluvy s půjčovnou můžeme zanechat lodě i další vybavení. Je to perfektní varianta, rozhodně lepší než spoléhat na konkrétní hodinu a čekat přímo na odvoz. Předáváme tedy vybavení majiteli kempu a dáváme jedno pivo. Pak už nás čeká asi kilometr chůze k vlakovému nádraží, cesta lokálkou do Berouna a přestup na rychlík do Plzně. Na večeři už jsme všichni doma.

Vodácká výprava se nám povedla. Počasí bylo nádherné a nedošlo k žádnému zranění. Rozhodně to nebyla voda pro ty, co jezdí na řeku se pouze opít. Po fyzické stránce to bylo dost náročné. První den jsme ujeli 22 km, druhý den 28 (!) km a poslední 13 km. Hlavně kvůli holkám bych pro příště trasu rozdělil raději do čtyř dnů. Teď už se těším na srpen, kde máme v plánu s kolegy z práce jet Ohři. Takže ahoj na vodě.

Zasláno: 07:18 24. 7. 2012

Hezký.
Ve druhém srpnovém týdnu se na Berounku taky chystám. Akorát pojedeme z Plzně nebo Dolan až do Řevnic.
Už jsem na Berounce pár let nebyl, pokud nepočítám jednodení plavby kolem Berouna, tak jsem zvědavý, co se změnilo...

Zasláno: 08:09 24. 7. 2012

Pěknej článek, docela jsem se pobavil. :-) A podle kilometráže jste si fakt docela mákli.....

Zasláno: 15:32 5. 8. 2012

Pěkně napsaný článek. Autor má zřejmě spisovatelské střevo. Po přečtení by člověk hned vyrazil na nějakou řeku.

Zasláno: 12:30 12. 8. 2012

Tak jsem si po letech dal zase jednou Berounku. Jeli jsme s dvouma kánoema natěžko s bagáží z Dolan do Řevnic. Asi se stal zázrak, protože nám skoro na všech volejích foukal vítr do zad, takže jsme těch 105 kiláčků zvládli relativně v pohodě za 5 dnů. Akorát bylo málo vody a museli jsme naše staré laminátky přetahovat nebo přenášet skoro přes všechny jezy. Ale i tak to byla krása :)...