Sem tam se najde  hudební skupina, která jezdí na vodu a přitom předvádí na folkové scéně výborné výkony. A pokud se  textař a skladatel písní  rozhodne napsat vodáckou povídku, určitě to stojí za to.   

     Nikdy nezapomenu na ten slastný pocit, kdy jsem poprvé usedl na sedačku kánoe a ponořil pádlo do vody. Dal by se snad přirovnat k první cigaretě, či ještě k něčemu jinému, když je to poprvé, ale jakékoliv srovnání by bylo pouze vulgarizací onoho nezapomenutelného mrazení, které mi tehdy projelo tělem. Je to sice již drahně let, kdy jsem propadl kouzlu zpívajících peřejí a kdy se Pan spisovatel Zdeněk Šmíd stal (aniž by to samozřejmě byť jen tušil) mým duchovním guru, ale přesto si i dnes občas najdu čas na to, abych složil své středněvěké kosti do lodi, oddal se moudrému proudu řeky a večer na tábořišti tesknou písní srdce vodaček  zlomit se pokusil. (Ovšem vše za přísného dohledu mé drahé choti.)

     Jednoho červencového rána vydali jsme se s partou mých vysokoškolských přátel pokořit již po několikáté vodáckou Mekku – Lužnici. V Táboře jsme nakoupili vše potřebné na týdenní pobyt na řece. Chleba, konzervy, dva litry rumu a deset litrů jaryny. Pro nezasvěcené (pravděpodobně mladší) čtenáře musím vysvětlit, že jaryna bylo jablečné víno, které bylo oblíbeným nápojem studentů mé doby, neboť mělo velmi slušný obsah alkoholu a litr stál sedm korun.

     Do Suchdolu nás dopravil Dan, řečený Ambrož na korbě firemní Avie někdy okolo desáté hodiny dopolední, načež se za volantem onoho nejtěžšího hříchu Francie v dějinách vydal zpět pro svoji loď, se sdělením, že za hodinku je zpět.

     Okolo čtvrté hodiny odpolední se začaly zásoby jaryny i rumu povážlivě tenčit. Měli jsme královskou náladu a v okruhu minimálně padesáti kilometrů to bylo znát. Vodáci, kteří byli ještě před chvílí rozhodnuti v suchdolském kempu nocovat, kvapně balili stany, udoláni náporem našeho mladistvého elánu a rozjařených hlasivek. Ryby vystrkovaly překvapené tlamičky z vln Lužnice a zoufale spínaly ploutve. Pomalu jsme zapomínali kde, a proč jsme, když se konečně objevil Ambrož se svou lodí Titanic. Přestože se už stmívalo a my jsme přesun na další tábořiště dávno odkázali do říše snů, Ambrož trval na tom, aby se dojelo alespoň na Krávovnu. Se značnými obtížemi jsme se naskládali do kánoí a vyrazili. Vodácký bůh Melounek si v tu chvíli jistě zakryl tvář, neboť pohled na naši rozjařenou flotilu byl vpravdě tristní. Šněrovali jsme poklidný horní tok Lužnice takovým způsobem, že i kanoisté, snažící se trefit do branek olympijského kanálu, by nám počet obratů na ujetý metr záviděli. Lodě se s železnou pravidelností zarývaly do písčitých břehů a kmeny spadaných stromů nás rozzlobeně tloukly do hlav. Komáři, kterým se podařilo napít se naší krve, opilým bzukotem svolávali kamarády na mejdan, takže to za chvíli vypadalo, že na našich lodích jedou pouze chuchvalce hmyzu. Naši křížovou cestu navíc komplikoval nízký stav vody, díky němuž jsme museli každou chvíli z lodí vystoupit a přetáhnout je přes mělčinu, což byl, vzhledem k našemu stavu, výkon takřka nadlidský. Po několikátém vylodění a opětném nalodění jsme se dospěli k názoru, že námaha vynaložená na překonání těch několika suchých metrů je neadekvátní a podobné situace jsme od té chvíle začali řešit takzvaným přepiglováním. Tato metoda zdolávání mělčin, ba dokonce zcela suchých úseků řeky spočívala v tom, že po najetí lodě na mělčinu se osádka tvářila, jako by absenci vody pod lodním kýlem nezaregistrovala a zcela běžným pohybem pádla strkala loď dál dopředu. Pravda. Třecí síla, která působí proti pohybu lodě na suchu je výrazně větší, než ta, která jí omezuje na vodě, důležité však bylo, že jsme mohli zůstat v bezpečí sedaček kanoí a nemuseli svěřit své tělesné schránky končetinám, na něž v tu chvíli už nebylo ani to nejmenší spolehnutí. Po několika hodinách cesty nasadila k trháku loď osazená profesionálním vojákem a amatérským kulturistou Duchem a sedláckým synkem Jiřím. Drilem vytrénované svaly vykonaly své a kánoe našich kamarádů nám za doprovodu rachocení kýlu a praskání pádel zmizela z dohledu. Dostihli jsme ji až o několik kilometrů později a to v situaci přinejmenším kuriózní. Loď se totiž několik metrů od břehu řeky pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů pravidelnými přískoky drápala do zalesněného svahu kopce, který v tom místě Lužnice obtéká. Oba muži seděli vzpřímeně na svých místech, zarývali pádla do voňavého lesního mechu a tvářili se sveřepě. Na naše varovné výkřiky, které, připouštím, už nemusely být z nejsrozumitelnějších, nereagovali a se zarputilostí opilcům vlastní postupovali hlouběji a hlouběji do lesa, blíž a blíž vrcholu kopce.

     Na Krávovnu dorazila loď našich svalovců drahnou dobu po nás. Naše narážky na nezvykle dlouhé mělčiny a lodní alpinismus uvedly její posádku v roztomilý zmatek a vyvolaly celou řadu nechápavých otázek. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení faktu, že na tábořiště dorazili hodinu po nás, si vysvětlovali dvouhodinovým mikrospánkem, který byl, jak tvrdili, v jejich stavu naprosto omluvitelný. V každém případě kategoricky odmítali naše tvrzení, že v opilosti prostě přepiglovali kopec.

     Dodnes nevím, zda si chlapci uvědomili svůj omyl a před námi se rozhodli zachovat fazónu či zda se vrátili do koryta řeky opravdu až na druhé straně kopce aniž by svůj nezvyklý sportovní výkon vůbec zaznamenali. Možné je obojí. Jedno vím však jistě. Od té doby jsem všechny mělčiny, které mi život připravil a jistě ještě připraví, nikdy nepřepigloval a nikdy přepiglovávat nebudu.

Honza Brož - skupina Devítka  www.devitka.cz