Slovo pokora se dnes nenosí. Kdo je pokorný, je vlastně pro řadu lidí blbý. Protože pokora je slabost. Na vodě to ale může být úplně jinak. Pokora může zachránit život. Pokora nemusí být vnímána jako strach z někoho anebo z něčeho.

 Tu hať jsem na Hronu znal. Jel jsem jí už minulý rok a to jsem byl jedinej, kdo sjel celej Hron bez cvaknutí. Dokonce i Tekovský hatě, kde bývaly tankový zátarasy a řeka tu proudila do  písmene S, čímž se vytvářely neskutečné proudy a jeden nevěděl, kam vlastně udělat náklon. Mikulovská hať patřila k těm jednoduchým, dlouhý táhlý jazyk, pár vln a je to. Přijížděl jsem jako poslední loď, ostatní už stáli na břehu a něco si ukazovali směrem do hatí. Přirazil jsem svým Tučňákem ke břehu a  z dálky kouknul na hať. Ona taková slovenská hať je vlastně navezená hráz ze šutrů různých velikostí, občas je trochu porovná velká voda, občas se zachytí strom, ale hlavně ty vlny, to je paráda! Někdy mají až dva metry a to se musí fakt zabrat, aby tam otevřenka neskončila. Od hatě se vracela Marcela a zachmuřeně řekla, že to nejede, je to na ní moc. „Já ti to sjedu, jestli chceš“,nabídl jsem se. „Fakt?S tebou bych to jela“. No bodejď by nejela, v partě jsem měl respekt zkušeného vodáka, který lecos sjede a hlavně se necvakne. Její modrá Vertexa byla naložená bagáží, foťáky a jídlem. „Mám to vyndat?“ zeptala se.  „Ne, to zvládnem, nech to tam,“ mávnul jsem nad tím rukou.

 Vyrazili jsme, zbývalo nějakých sto metrů a tak jsme začali táhlými záběry rozjíždět loď. Z minulýho roku jsme věděl, že se musíme držet u levýho břehu, vpravo byly velký ostrý šutry a tam by to bylo zlý. Držel jsem Vertexu stále vlevo a soustředil se na jazyk pře námi. Ale pak se to stalo. Proudnice řeky se najedou prudce stočila doprava. „Makej!“, řval jsem na Marcelu. Proud nás hnal jako sirku k pravýmu břehu. Rval jsem se s ním jak šílenec, ale neměl jsem šanci. Na velkých balvanech, do kterých se valila řeka byl připlácnutej ohoblovanej kmen. Měl jsem vteřinu na rozmyšlení jestli na strom a šutry najet bokem nebo napřímo. V poslední chvíli jsem stočil loď přídí na kmen. Ozvala se rána jak z děla.  Viděl jsem Marcelu, jak vyletěla z lodi a velkým obloukem přistála mezi šutry za kmenem. Já jsem napůl vyletěl a napůl vyskočil, bylo mi jasný, že v lodi zůstat nemůžu. Při mém skoku z lodě mezi šutry jsem vzal holení kostí ostrej šutrák. Zapadl jsem mezi balvany, kde sice tekla voda, ale proud zde byl rozbitý. Koukal jsem, kde je Marcela. Ležela kus ode mě a z hlavy jí tekla krev. Snažil jsem se k ní přes kameny a stříkající vodu dobelhat. Naštěstí už zespoda hatě přijížděli ostatní lodě, Marcelu naložili a odvezli na druhý břeh. Měla štěstí, že si vzala vestu, takže se tolik nepomlátila. Hodila by se i helma, ale tu jsme v osmdesátých letech nevozili.

Vrátil jsem se zpátky k lodi. Byla připlácnutá na kmeni a proud tlačil do dna. Kdybychom zůstali v lodi, už by bylo po nás. Byli bychom jak sendvič připlácnutý mezi lodí a kmenem. Bezmocně jsem zíral na uvězněnou loď v který bylo nejenom dnešní jídlo, ale ty foťáky a i jedna kamera. Jak tu loď odtud dostanem? Zespoda dorazil  Vláďa s Jardou. Nic neříkali. Zkoušeli jsme loď uvolnit, ale ani prd.  Po hodinovém snažení dorazila parta Moraváků a že jestli chceme píchnout. No je jasný, že jsme chtěli. Rozebrali jsme dva kameny z hatě, uvolnili kmen a s ním i loď. Plná vody se prodrala přes ostrý šutry a skončila v tišině pod hatí. Po jejích bocích se táhly díry metr a půl dlouhý, na dně byly tři velký díry, špička byla rozdrcená. Sednul jsem si na břeh a unaveně hleděl na tu spoušť. Jak pojedeme dál? Sice to není moje loď, ale rozšvihal jsem jí já, takže bych měl nabídnout svojí. A bude chtít Marcela vůbec dál plout? Moraváci nám kromě flašky slivovice nechaly ještě kilovku pryskyřice na laminování. Slivovicí jsem nejdřív vydezinfikoval holeň a pak sebe. O laminování jsem nejevil zájem, přišlo mi, že tu loď už nikdo nikdy nedá dohromady.

Ten večer jsme zůstali spát pod hatí, jet stejně nešlo, navíc nikdo neměl náladu do pádlování. Jarda se věnoval rozcupované lodi a já zalezl do stanu se svými chmurami. Druhý den ráno svítilo sluníčko a Jarda hlásil, že ještě hoďku schnutí a můžeme vyplout. Nevěřícně jsem chodil kolem lodi. Opravdu, všechny šrámy byly provizorně zalaminovaný a vypadalo to, že plavba pro mě nekončí. „ Ty seš takovej blbec!“ říkal jsem si v duchu, „ mohl ses jít aspoň podívat, co se v tý hati změnilo a ne si namachrovaně myslet, že to přece zmákneš“. Bylo to po čtyřech letech moje první cvaknutí a hned s takovou parádou. Tu sezónu jsem se ještě ošklivě cvaknul na Sázavě a tím skončila moje aura nepotopitelného vodáka.

A tak jsem zjistil, že čím víc má člověk naježděno, tím větší má respekt před řekou, tím víc vlastně neví  jak se ta řeka zachová. A tak trochu s nadhledem sleduju ty mlaďase, ale nejenom je, jak  po první m sjetém jezu na plastovce se považují za mistry světa a je jim jasná každá šlajsna, každej záběr.A říkám si, ono kluci na vás taky dojde, protože říční mlýny melou pomalu, ale jistě. Čím víc si člověk o sobě myslí, tím z větší výšky je pád na držku. A tak vodácká pokora není bojácnost, ale je to pud sebezáchovy, respekt k vlastnímu životu, ale taky k těm, kteří už mají ty tisíce kilometrů na řece za sebou a řeka jim dovolila nahlídnout do svojí kuchyně.

Neříkám, že zkušenost je všechno. Zažil jsem v oddíle kluky, co se topili pod šlajsnou ve Štěkni a dneska pádlujou po asijských řekách. Určitě, když má někdo talent pro pádlování, vystřelí ho to rychle na vyšší výkonnost. Ale zkušenosti se sbírají postupně, pomalu. I když je vodácká pokora specifický pojem, dovolím si na závěr jeden citát o pokoře, myslím, že se hodí i na vodu :

Díky pokoře nepotřebuje být opravdový úspěch dokazován vlastními slovy. Malost touží po mluvení, avšak moudrost oplývá pokorou a věděním. Arogance a ego jsou tím prvním, kdo druhé soudí a nebo bez okolků odsoudí.

A tak si přeju, ať na řekách potkáváme spíš ty vodáky s pokorou, ať jim nemusíme tahat lodě z hatí, ovazovat hlavy a dávat umělý dýchání. Mezi vodáky, kteří vědí, že nesežrali všechnu vodáckou moudrost se líp dejchá, líp zvedá sklednice piva v hospodě a líp se vypráví hrůzostrašné příběhy z řek.

Moc pěkně napsaný.Docela by mě zajímalo,kdo z "cílové skupiny" se chytí za nos při přečtení......

Mě ukázala svýho času mantinely Otava. A možna je to jeden z důvodů, proč s ní mám tak intimní vztah :) Naletěj jsem bokem na padlý strom. Chvíli jsem držel rovnováhu a snažil uklidnit, zorientovat a podniknout sebezáchranu. Zespoda pro nás už běželi po břehu. Jenže háček se chytil bortů a dokonal dílo zkázy. Cvakli jsme se tak blbě, že ja se ocitl mezi lodí a stromem. Háčka to spláchlo přes korunu stromu pryč. Já si chvíli hrál na bobra, jelikož jsem měl větev akorat proti zubům. Podplavat jsem se bál. Strom nebyl naštěstí moc velký a tak nakonec prasknul.No, měl jsem nasráno dost, a dodnes si vyčítám ty dvě píva, co jsem měl v rejštejnský hospodě.

Divím se,že je ohlas tak malý.Tam,kam jsem si myslel že to padne na úrodnou půdu se tak evidentně nestalo a žádné připomínky a komenty??

Skvělý článek Mílo! Tohle jsou přesně texty, které by si měli lidé přečíst, než vyrazí na vodu. Sice jsem dost mladý a nepovažuji se ze namakaného vodáka, ale myslím, že mám v tohle rozum a docela mne pak trápí, jaké lidi mnohdy potkávám na řece. Člověka pak zamrzí, když ve zprávách vidí nehody, které by se nemuseli stát, a to jen kdyby lidé trochu více oplývali onou pokorou!Milan

Také jsem si už párkrát zpětně řekl , cos to dělal , vždyť to mohlo dopadnou blbě , ale nejvíc mě poznamenala událost z řeky která byla na hranici mých možností a asi i únava si vybrala svou daň . Převrhnutí a následná rozplavba v soustavě rozbitých vlna válců bez možnosti se nadechnout mě katapultovalo z role stále hranice hledajícího na opatrného vodáka . Jasně si vybavuji ten pocit sevřené hrudi bez kyslíku a v hlavě jediné myšlenky . Jestli se hned nedostanu ke břehu tak tu umřu .

Míla Pražák: Díky pokoře nepotřebuje být opravdový úspěch dokazován vlastními slovy. Malost touží po mluvení, avšak moudrost oplývá pokorou a věděním. Arogance a ego jsou tím prvním, kdo druhé soudí a nebo bez okolků odsoudí. A já doplním: malý jen ten, kdo malý má cíl, sláb jen ten, kdo v sebe ztratil víru. Že vodácká pokora není bojácnost, ale pud sebezáchovy a respekt k životu můžu taky potvrdit. Před pár lety na Moravě v meandrech, myslím to bylo pod Litovlí, jsem měl takový strach o své dvě děti a i o sebe, že jsem se chodil dívat skoro na každou zátočinu. Vyplatilo se to, těsně za jednou zatáčkou byl strom přes řeku v tom největším proudu, samá větev (nějaká volše to byla) a bez toho, že by jsme to věděli, by se nám jistě stal osudným. Podotýkám, že jsme měli 0VH, ale byli jsme tam úplně sami, plně naložená loď a už jsme se viděli na Hynkovským jezu. To byl myslím jasný pud sebezáchovy, opatrnosti a zodpovědnosti za děti a sama sebe. Byl jsem z toho vyklepanej jak startka a dodnes si to pamatuju a rád to občas pustím do éteru. A ve zprávách vídáme z 95% právě ty, kteří pocit zodpovědnosti mají utlumen přemírou chlastu a kolektivním pocitem stáda. Prostě vodaře. A ti si mílův článek stejně nepřečtou....

Zasláno: 15:30 14. 2. 2011

Mílo, poklona! On si možná každý prožil více či méně nebezpečno. Většina si z toho vezme něco pro příště, což je velice dobře (když to teda dobře skončí). Je to tak 15 let zpátky, na Lužnici, resp. Nové řece, za mostem mezi Stráží a Třeboní, v peřejích padl strom a voda mi dala podobné dilema -čenichem nebo bokem-. Bylo cca dva a půl metru nad stav, v té době mi bylo moře po kolena, takže "jedem, nejsme žádná béčka!" Ani jsem si pořádně nezašněroval vestu, prostě frajírek. Zvolil jsem bok, loď se pověsila na větve a já zmizel pod ní. A ta nezašněrovaná vesta mě pěkně přidržela za haluz pod hladinou. Tenkrát jsem děkoval osudu, že mám docela slušnou kapacitu plic, vyhoněnou sportem. Dalo to dost práce a chvilkama jsem se už loučil s tímto světem. Tento výuční list jsem si pečlivě uložil a ukázal ho i svým vnukům. Doufám, že pro ně je dostatečně čitelný. Jenže fakt, ti vodaři asi Pádlo nečtou.....

Zasláno: 21:02 14. 2. 2011

Hezky jsi to napsal Starý Bobře. Myslím, že na toto téma by se dala napsat kniha o tom, jak jsme si mysleli co umíme a jak jsme se dozvěděli, že nic neumíme, jak může být vše rychle jinak. Jezdil jsem s dětským oddílem na vodu, někdy i třicet dětí, a byly situace kdy i přes veškeré zabezpečení šlo do tuhého. Tak si myslím, že někdo nahoře nás má rád a když je nejhůř, objeví se házečka, kamarád nebo vzduchová kapsa. Je dobře, že jsme to přežili....

Zasláno: 19:11 18. 2. 2011

Chválim článek. Stálo by za to vytisknout a pověsit do kempů. Ale vodař by si to stejně asi nepřečet.

A jinak já jsem trotl co se málem utopil na Lužnici u břehu - přirazil jsem první, chtěl jsem vyskočit z lodi, natrhnout jí a pomoct ostatním, ale ejhle - hloubka u břehu byla pořádná a já zajel nečekaně celej pod vodu. :) Spíš úsměvné, ale taky užitečné :) Už si budu pamatovat, že nejdřív píchnout pádlem a pak vystoupit :)

Zasláno: 00:55 19. 2. 2011

Foxi, nejsi první ani poslední, myslím, že toto je oblíbený vodácký příběh, kdy je u břehu víc vody, než si myslíme. Můj kamarád takhle vystupoval na Hronu na mělčinu, ale bohužel tam byla vybagrovaná čtyřmetrová díra, která fakt nebyla vidět. Měl na krku foťák Praktika. To byla zrcadlovka za celou vejplatu. Zajel s ním až pod hladinu. On to přežil, foťák ale ne. Takže, já si myslím, že vystoupením u břehu do vody si projde každý vodák.

Zasláno: 08:49 19. 2. 2011

Já jednou na spodním hameráku , kde při závodech je zatopena tráva nad svislými břehy přirazil s lodí a šel na záchod . Vystoupení proběhlo bezproblémově do 20 cm vody . Při návratu jsem věak udělal krok o pár ceňtáků blýž k lodi a zahučel do zatopených strmých břehů . Zajel jsem mezi břeh a loď takovou rycholstí , že jsem se nestihnul ani chytit lodi a svýho háčka převrátit .

Zasláno: 10:40 19. 2. 2011

Jo, to jsou Žraloku ty "hezký zážitky" na vodě, na co se vzpomíná s úsměvem. A to jsem ještě nezmínil "Břehuláka", což je označení pro cvaknutí se u břehu, při výstupu z lodi. No co já jsem se nachechtal při některých artistických kouscích. A tím netvrdím, že za sebou žádnýho břehuláka nemám. Typicky jedna noha v lodi, druhá na břehu a už to jede. To samý při nastupování. A kdybych tady měl vzpomenout zkušenost s vystupováním z kajaku, tak to je kapitola sama pro sebe. Určitě bysme tady nasbírali materiál na dobrou knížku nebo vodáckej film.

Zasláno: 17:36 1. 5. 2011

Ahoj Mílo
Krásny článek si zplodil, poučný a výstižný. Už pár let béřu s sebou na vodu celke početnou partičku lidiček (vodáčtí zasčátečníči i relativně sježdění vodáci). Jezdíme vždy ten samý úsek Týnec - Pikovice (teď možná mnozí z vás ohrnou nos, ale nmě se sázava líbí a zrovna tenhle úsek patří mezi nejkrásnější). Řeka je to jednoduchá a já i přes to u každého jezu celou kolonu (někdy čítá ui 12 lodí) zastavím a společně se všemi se jdeme podívat kudy dál. Možná je to přehnaná opatrnost, ale já věřím, že až jendou tihle lidičkové pojednou bezemně právě tyhle náviky jim zachrání zadky a vrátí je domů. Tvůj článek budu jistě mnohokráte citovat při každé podobné příležitosti. Takže díky a Ahoj.

Zasláno: 18:55 1. 5. 2011

Ahoj Bongo, díky, co se týče úseku Týnec - Pikovice, já ho pokládám spíše za obtížnější, zvlášť za střední a vyšší vody. Nováčky jsem vždy nejdřív vzal na spodní Berounku nebo spodní Jizeru, kde se naučili pádlovat a jakž takž číst vodu a zkoušku z toho, co se naučili skládali právě na Sázavě. A ještě v době laminátek to nebylo vůbec zadarmo, protože každej šutr představoval nebezpečí ukončení plavby. Což je na plastovkách jednodušší, ale špatnej náklon neodpustí ani plastovka. Čím víc nauka o bezepčenosti na vodě, tím líp.