Tenhle příběh se poslouchá nejlíp v zimě, zabořenej do sedačky, nebo křesla, s oroseným pivem na stole. Já sám jsem ho totiž zažil v děsivém červencovém parnu na řece Hronu na začátku tohohle palčivýho měsíce. Říká se, to nejlepší na konec a tak jsem čekal, co že mi ten vodáckej PánBůh připraví. Měli jsme za sebou úchvatných 240 km plavby z Brezna až ke Kamennýmu mostu na jižním Slovensku, bylo to v době, kdy existovalo Československo a na Hronu byste marně hledali nějakou přehradu. Při plavbě jsme se jen tak poflakovali, pádlování bylo zapovězeno, protože bysme ujeli moc kilometrů. Prostě, jestli existoval nějakej vodáckej ráj, tak já ho měl na Hronu. Ještě se mi v hlavě vybavovaly obrovský vlny z Tekovskejch a Mikulovskejch hatí, tankový zátarasy v hatích v Želeizovcích, ještě jsem dejchal zpěněnou vodu pod Zvolenským stupněm. Jak rád bych se tam ještě na chvíli vrátil. Bylo mi příjemných patnáct let a voda právě skončila. Stáli jsme na břehu řeky a chystali se dopravit naše laminátové kocábky na nádraží do Štůrova. Žádný bližší nádraží nebylo. Pochod  7 kilometrů rozpáleným asfaltovým peklem sobotního odpoledne. Naštěstí jsem od Jardy, říčního vlka dostal jeho starý kolejda. Jarda byl nejenom zdatnej vodák, ale i šikovnej obráběč. Zatímco kolejda byly v socialistickým Československu podpultový zboží, on je dokázal vyrobit téměř na koleni. Dvě plastový kolečka s bytelnou gumou navlečený na kovový osičce a kostře, která  obepínala dno lodi. Celou třítýdenní plavbu jsem je opatroval v lodi. Pravda, byly trochu zrezlý, ale pořád ještě sloužily. Z domova jsem si připravil popruh na dvě přezky, abych je utáh k lodi a moh  mašírovat cestou necestou. Podobni kočovným národům jsme měli putovat s našimi kocábkami naloženými bagáží po  silnici. Vyrazili jsme. Asfalt na silnici se roztékal. Slunečnice v polích těžce oddychovaly. Naše kanoe rozrážely zhmotnělý rozžhavený vzduch kolejda statečně odolávaly sedmdesátikilovýmu nákladu. Nejdřív Jarda s Vertexou, pak já s Tučňákem a nakonec Standa s Vydrou. Ne, nevedli jsme zvířata, to byly typy lodí, který nás provázeli na našich dobrodružstvích. Ploužili jsme se, jak karavana velbloudů v poušti. A pak to přišlo. Nejdřív vrzání, pak sténání a nakonec takovej divnej zvuk a loď zůstala na místě. Zastavil jsem. Nic jinýho mi ani nezbývalo. Nejistě sem se podíval pod loď na kolejda. Nejdřív jsem si myslel, že se tam dole tetelí vedrem vzduch a to co vidím je halucinace, leč viděl jsem dobře. Kolejda dokolejdovala. Z jednoho odskočila guma a druhé se v půlce ohnulo do pravého úhlu. Jarda, když viděl mou zsinalou tvář, zhodnotil lakonicky situaci : Asi chtěly namazat. Po krátký poradě bylo rozhodnuto, že já budu zanechát na pospas osudu a ostatní dvě lodě na funkčních kolejdách vyrazí dále směr nádraží. Pro mě bude sehnána pomoc ať již první nebo poslední. Osaměl jsem mezi slunečnicovými poli se svou lodí. S velkou nadějí jsem hledal kanystr, v kterém jsme převáželi vodáckej černej čaj. Na dně se choulil jeho zbyteček. Pro mě to však v následujících třech hodinách byla životodárná voda. Kolejda se na mě potutelně usmívaly, jako by chtěly říct – jezdi si po vodě a ne po silnici. Vysvobození přišlo nakonec z rukou nevodáckých, ale motoristických. Táta byl na dovolený na Slovensku a podivnou shodou okolností se ho podařilo sehnat v době, kdy o mobilech jsme si mohli nechat jenom zdát. Tentokrát kolejda zvítězili. Ale můj několikadenní úpal byl nejenom němou výzvou k tomu, abych vždycky dobře namazal, ale i ponaučením, že když si mimo vodu, tak měj vždycky s sebou vodu. Na závěr bych snad mohl říct, že kromě tohohle žhnoucího pekla mi kolejda několikrát prokázaly nezištnou službu.