text a foto: Marek Šimíček

Ve čtvrtek třicátého dubna vyzvedávám ve Svésedlicích ve firmě Havel Composites  nové uhlíkové pádlo a v Břeclavi v Gumotexu lodě. Ke kajaku Seawave, který výborně sloužil při loňském pádlování po Bajkalu přebírám ve druhém pytli ještě Framuru - novinku loňského roku. Má být ještě rychlejší a díky jiné konstrukci užší z venku, a přitom širší zevnitř... Tak uvidíme! Michal, od něhož lodě přebírám, mě upozorňuje, že Framura je oproti Seawavu vratší a já už se těším na jejich srovnání. Na podzim se totiž chystá plavba z Břeclavi do Černého moře a právě tyto dva modely

náš největší výrobce přislíbil na akci zapůjčit.

 Večer se v Mikulově připojuje Tereza, která jako členka podzimní výpravy chce otestovat novou loď a speciální holčičí pádlo se zmenšenými listy a přímo superlehké. Dále fičíme přes Rakousko do Slovinska, kde proplétáním se po horských silničkách strávíme při prohlížení této krásné země další den a večer se ocitáme na chorvatské hranici. Tereza nemá občanku (samozřejmě ani pas)! Odzbrojující úsměv a klučina v budce ji nechává projet na techničák Peugeota 205. Vždycky jsem chtěl být holka!!! V Rijece tankujeme LPG a po prázdné pobřežní cestě valíme přes Senj k trajektu na ostrov Rab. Všechna vegetace, kterou známe z léta, jako vyprahlá křoviska je nyní v květu a omamná vůně nás uspává kousek před přístavem.

Na Rab se pluje ne z Jablanacu, jak ukazuje naše mapa, ale z nedaleké vesničky Stinica a za čtvrt hodinky jste tam. Sobota je určena k projetí a poznání ostrova, který má sice vzdušnou čarou na délku jen asi jednadvacet a v nejširším místě nějakých deset kilometrů, ale jeho části vypadají velmi různě. Několik hodin procházíme zalesněný poloostrov Kalifront, zastavujeme v Kamporu u památníku italského koncentračního tábora z doby 2. větové války, kde zahynul zhruba každý desátý z patnácti tisíc vězňů, pak jezdíme po úzkých cestičkách a prohlížíme honosné vily i obyčejné penziony a večer zastavujeme na konci cesty u vysílače, stojícího na nejvyšší hoře ostrova, 408 m vysoké Straži.
 

Počasí se mezi tím stalo prakticky ideálním, pročež v neděli plníme válce lodí vzduchem a připravujeme se k vyplutí v přístavu letoviska Suha Punta. Dávám za pravdu Michalovi v otázce vratkosti Framury, když po blbnutí deset metrů od břehu plavu v teplákách a tričku s lodí v jedné a pádlem ve druhé ruce ke břehu. Tereza se může potrhat smíchy. Naštěstí jsem měl dost rozumu a foťák nechal na břehu...

 Pak už je to jednoduché, když za pohodové teploty a na klidné hladině začínáme obeplouvat Rab ve směru hodinových ručiček a večer rozkládáme karimatky na mysu Kalifront. V noci nás ruší hlukem a světlem lovci krabů. V pondělí pokračujeme dále  k poloostrovu Lopar a přes Rapski kanál se dostáváme k ostrovu Sveti Grgur. Na jeho západní straně jsou ve stejnojmenné zátoce pro změnu pozůstatky koncentráku komunistického z let 59 - 66. Dovídáme se to z cedule naštěstí až další den ráno. Pádlujeme pak podél pobřeží tohoto pěkně zeleného ostrůvku a přes průliv k jeho sousedovi s názvem Goli otok, který je pro změnu naopak velmi kamenitý a skutečně holý. Jak se později dovídáme, byl na jednom tábor ženský a na druhém mužský. Poté zpět k pobřeží Rabu a poblíž vesničky San Marino stavíme stan na písečné pláži.  Středa je pak ve znamení plavby okolo skalnatého severovýchodního pobřeží Rabu a později odpoledne křížíme plavební dráhu trajektů a po hodině ve vlnách vplouváme do klidných vod Barbatského kanálu a poslední noc trávíme v jeskyni v pobřežních útesech. Ve čtvrtek pak proplouváme kolem starobylého městečka Rab a v poledne dokončujeme cca stokilometrový okruh v „našem“ přístavu u auta.

Lodě i pádla se držely skvěle. Moc děkujeme výrobcům a jdeme shánět ještě dva vodáky na plavbu po Dunaji!