text a foto: Petr Snížek

Již před rokem (a už vlastně i dříve) jsem si pohrával s myšlenkou využít nadlepšení vodního stavu na Doubravě v úseku Pařížov – Ronov a dojet tuhle mojí „domácí“ řeku až domů do Záboří nad Labem, tedy na soutok s Labem. Plán jsem loni zkusil i realizovat se svou přítelkyní, ale díky špatnému počasí jsme nakonec skončili v Žehušicích za oborou zmrzlí na kost. Letos počasí více přálo a tak jsme učinili pokus č. 2.

Na plavbu jsme zvolili Dynamic Duo od Jackson Kayak, které hravě zvládne peřeje na úseku z Pařížova a jezy, kterou jsou po celém toku Doubravy. A taky v této volbě trochu sehrála roli moje kajakářská ješitnost, která mi dovoluje vzít kanoistické pádlo do ruky jen na letní dovolence a to ještě zcela výjimečně.

S napětím jsme očekávali zprávy o vypouštění Pařížovské přehrady a udělalo nám velikou radost, když do přehrady po pár deštích voda skutečně dotekla a vypouštění bylo potvrzeno. Nabalili jsme potřebnou výbavu a v sobotu v jedenáct hodin slavnostně vyplouváme na naši 40 km dlouhou plavbu. Klasický úsek Doubravy do Ronova asi nebudu zbytečně popisovat, ten všichni notoricky znají. Ve zkratce jen zmíním, že jsme vše bez potíží zvládli a mimo drobné kolize nad peřejí u Martina s Palavou, které její posádka příliš nevládla, jsme brzy dosáhli Ronova nad Doubravou. Rychlé občerstvení a pokračujeme v plavbě ke Žlebům.

Jakmile vyplujeme z Ronova, řeka se vyčistí od spousty vodáků a jsme na vodě v podstatě sami. Peřeje už tady nejsou, ale proud pořád svižně teče a řeka meandruje krásným lesnatým údolím. Kousek před Žleby nás čeká jez, který jsme minulý rok z důvodu nedostatku vody obnášeli. Letos je situace lepší a v pohodě sjíždíme u levé strany. Jsem rád, že máme o obnášení méně. Táhnout plastový dvojkajak po břehu je pro Marušku vždycky očistec, byť se jedná jen o pár metrů.

Po pár zákrutech jsme ve Žlebech. Na splavu pod zámkem pozorujeme plavajícího otce s dcerou, kteří zřejmě podcenili místní jez. Marušku jejich podání trochu vyděsí, ale přesvědčuju jí (jako před každým jezem), že to zvládneme a za chvíli už nám Žleby mizí za zády. Věřím, že mnoho vodáků zná i úsek do Žlebů, od Žlebů dále se ale řeka až tak často nejezdí, takže vyplouváme do „neznáma“.

Ve Žlebech se svižně vezeme mezi vysokými zdmi navigace, podjedeme železniční most a brzy už meandrujeme v pěkném travnatém korytě lemovaném občasnými stromy. Díky vypouštění vody řeka teče a rychle nás veze k dalšímu jezu. Ten přichází poměrně brzy a je velmi snadno sjízdný po spádové desce v celé šíři. Bez problému se tedy středem sešoupneme, uděláme fotku na památku a meandrujeme dál.

V úseku, kde se teď nacházíme, nás loni překvapil jeden padlý strom, který jsme ale dokázali přetáhnout. Doufáme, že od loňska zmizel a cesta bude volná. Do každé zatáčky natahujeme krky a když vidíme, že se už blíží Vrdy, je nám jasné, že strom byl od loňska odstraněn. Další plus oproti loňsku a mírná časová úspora. Kéž se takto bude dařit nadále.

Za Vrdy nás čeká další jez. Díky kovovým částem musíme pečlivě vybrat kudy ho sjedeme, abychom vypůjčený kajak nerozpárali. Trefujeme se a i další jez je tedy za námi. Po něm si oba pamatujeme nízkou lávku, která nás loni donutila k přenášení. Když k ní dorazíme, vidím, že nebude problém ji podjet. Marušku ale netrápí nedostatek místa, bojí se spíš, že pod mostkem budou číhat spousty pavouků, kterých se bojí. Chvíli kroužíme nad lávkou a potom se s rozvahou u pravého břehu zasouváme pod traverzy. Místa je dostatek, stačí se jen trochu zaklonit. Pavouci naštěstí ještě spali, takže je to i bez zvukového doprovodu.

Od mostku dále řeka opět svižně teče a meandruje a než se nadějeme, přichází obec Zbyslav. Zde se tok řeky zpomaluje a zůstává stát až k jezu, kterému jsem od mala, nevím proč, zvyklý říkat Mamut. Jedná se vakový jez nad obcí Bojmany a chvíli nám trvá, než k němu po voleji dopádlujeme. Máme za sebou už slušnou část cesty, a proto si ordinujeme odpočinek a svačinku. Pod jezem jsou larseny, takže stejnak musíme obnášet. Během posilňování zjišťujeme, že laguna pod jezem začíná pomalu ukrývat mělčiny a dochází nám, že nás teprve dojela voda shora. Máme dost času a tak ještě chvíli odpočíváme a necháváme vodu natéct pořádně. Po nasednutí ještě potrénujeme nájezdy a výjezdy a potom se vydáváme k Bojmanům.

V Bojmanech sfoukneme malý šikmý jez a pomalu se v nás začínají svírat dušičky. Čeká nás totiž obora v Žehušicích, která začíná a končí zavěšenými dřevěnými ploty. Pokud na nich nejsou naneseny větve, dá se mezi nimi celkem snadno projet. Pokud ale budou ucpané, museli bychom přenášet přes vysoké ploty. Loni se nám to stalo u druhých plotů na konci obory a byla to akce na pěkně dlouho. Tentokrát máme zase štěstí a oba ploty jsou čisté. První překonáváme přesným manévrem mezi dvě pole plotů, která se rozestoupí a hned jsme v oboře. Druhé ploty jsou napevno stlučené a tak máme trochu problém. Nakonec se nám daří prosoukat se úzkou štěrbinou v pravé části řeky a obora je za námi. Oběma nám spadne kámen ze srdce. Navíc jsme i spatřili místní legendu – bílého jelena. Na krásu mu ubíralo jen to, že plaval nohama nahoru v jednom vracáku.

Brzy náš čeká jez v Žehušicích pod mostem, který nejde obnést a ani prohlédnout. Díky znalostem z loňska ale víme, že se jedná jen o rychlou „šupnu“ a tak bez váhání sjíždíme. Ukazuje se, že už jsme zase předjeli vodu a odteď už to budeme muset zvládat na „přírodní“. Odtud dále nás čeká zatím neprobádaný kus řeky, protože právě zde jsme minulý rok byli nuceni plavbu ukončit. Já jsem tu sice jel po vodě před dvanácti lety, ale nevím z toho už nic.

V obci Žehušice nás čeká překonání asi půl metru vysokého betonového brodu. Daří se nám ho sjet v levé části řeky. Dále se řeka zmírňuje a až k jezu v Habrkovicích jedem totální volej. Naštěstí letošní brzké jaro vykouzlilo okolo řeky neuvěřitelné scenérie tvořené rozkvetlými stromy a tak si občas připadáme spíše jako v zimní pohádce než na jarní vodě.

Před jezem v Habrkovicích poklábosíme s rybářem, který si myslel, že je v rákosí ukrytý sám a blížící se hlasy z neznáma ho trochu vyděsily a pak už přenášíme bubnový habrkovický jez. Tady jiná cesta než po břehu není možná. Od Habrkovic je to jen pár hrábnutí pádlem k dalšímu bubnovému jezu Lanžov, opět jasné přenášení a pak poslední tři kilometry do Záboří. V sedm večer vysedáme u železničního mostu v Záboří. Slušně vypádlovaní ale spokojení, že jsme to letos dokázali. Vyfotíme se u drsného graffiti a vyrážíme na teplý čaj a večeři. Dneska si to oba plně zasloužíme.

Pokud rádi objevujete netradiční toky, tak mohu Doubravu jen doporučit. Až na závěrečný úsek před Habrkovicemi a kus pod Zbyslaví řeka pořád příjemně teče a meandruje a pokud máte nadlepšený stav z Pařížova, což se určitě hodí, plavba vám bude svižně ubíhat. Ještě si nejsem úplně jistý, ale myslím, že na podzimní vypouštění se zase svezeme „až dolů“.