Lužnice | 55 cm |
Berounka | 130 cm |
Lužnice | 74 cm |
Jizera | 58 cm |
Únor 2025
|
||||||
Po | Út | St | Ct | Pá | So | Ne |
1 | 2 | |||||
3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 |
10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 |
17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 |
24 | 25 | 26 | 27 | 28 |
01.01.24 | NEJRYCHLEJŠÍ ON... |
01.01.24 | POTŘEBUJETE NAL... |
01.01.24 | RYCHLÁ A JISTÁ ... |
01.01.24 | RYCHLÁ A JISTÁ ... |
Dobrý den, byli jste na mnoha místech podvedeni a tentokrát hledáte čestného člověka, který...
požádat o bezplatnou půjčkuPůjčujeme od částky 100.000 Kč. Je možné vyřídit úvěr se zástavou i bez zástavy....
Nejrychlejší a zdarma půjčkaPůjčky do 24 hodin po celé ČR. Máme pro vás nejnovější nabídky půjček. Pokud uvažujete...
602489303Dobrý den, byli jste na mnoha místech podvedeni a tentokrát hledáte čestného člověka, který...
„Co se zas flákáš?“ Jónovi se málem zastavilo srdce, jak se lekl. Trhl sebou a z ruky mu vypadl hoblík, který právě spravoval. Jak to, že jí zas neslyšel? Určitě se připlížila do dílny potichu, aby ho nachytala. Nemělo cenu jí vysvětlovat, co dělal. Stejně by to brala jen jako výmluvu. Tak si jenom povzdechl a mlčel. „Co vzdycháš?“ chytila se další příležitosti k útoku. „Ty si tady odpočíváš a ještě budeš dělat ublíženýho? Ta rakev pro starýho Klause už měla bejt dávno hotová! Marš do práce a běda jak to do rána nebude!“ Nojo, nojo. Jón zvedl rozviklaný hoblík a postavil se k rozdělanému dílu. Počkala si, až s ním dvakrát přejede po dřevě. Zbytek už uslyší z kuchyně a běda, jak by se hoblování zastavilo. Věděl to, a tak pokračoval a hypnotizoval hoblík, aby se nerozpadl, než TOHLE dodělá.
Večeři shltl na klíně, Helga mu ji naservírovala přímo k rakvi. Sfoukla z rohu stolu piliny a talíř položila přímo mezi ně. Hotovo měl až pozdě v noci. Se shrbenými zády se doploužil ke studni a v rychlosti se opláchl, aby smyl dřevěný prach, ve kterém celý den žil. V sednici pak tiše vklouzl pod peřinu, zatímco Helga už dávno spokojeně chrupala. Usnul, jako když ho do vody hodí.
„Vstávej, jdeme nakládat!“ ostrý a přísný hlas ho brutálně vytrhl ze spánku. Měl pocit, že to není ani deset minut, co si šel lehnout, ale světlající obloha tam, kde byl východ, jasně hlásala blížící se den. Vzpomněl si, jaký den a hned mu bylo líp. Vynesl s Helgou rakev na vozík a přikryl ji štoudvemi, vědry a dalšími výrobky, které se daly na trhu prodat. Zapřáhli oslíka a pak už Jón se vzrůstající radostí pozoroval, jak se vozík vzdaluje k městu. Začal jeho Den Řeky.
Neděle byla jeho jediný volný den. Helga na jeho hlídání rezignovala. Neměla na vybranou, jeden z nich na trh musel. „To tak, aby ses mi tam tahal s flundrama a chlastal, to by se ti líbilo!“ řekla by dneska. Ze začátku na to aspoň šla nenápadně: „Celý týden pracuješ, užij si aspoň den volna!“ Naivně to uznal. Netušil, že to je navždy. Pak už ho nikdy samotného do města nepustila. Vždycky to dokázala nějak zaonačit, že zůstal doma a na trh jela ona – a pak se z toho stalo pravidlo. Bohužel téměř bez výjimek. A ke všemu nikdy nestonala.
Jón narychlo poklidil v dílně, vzal si teplý kabát a oběd s sebou a vyrazil. Brod byl od jejich stavení nedaleko, ale on mířil na skalnatý ostroh v ohybu řeky, ze kterého bylo vidět do dálky, necelou hodinu od jejich domu. Bylo to jeho oblíbené místo. Rozprostřel vrstvu chvojí, kterou měl schovanou pod nejbližší borovičkou, a posadil se téměř na okraj skály, odkud viděl na řeku hluboko pod sebou a kam až to šlo, po i proti proudu. Jediné slepé místo bylo teď přímo pod ním. Opřel se zády o skalku a zavřel oči.
Vnímal klid kolem a postupně naslouchal jednotlivým zvukům; šumu peřejí v ohybu pod sebou, hučení v korunách, jak se jimi proháněl vítr a občasnému pípnutí ptáka. Příroda se teprve probouzela ze zimního spánku. Všude ještě ležely rozsáhlé plochy sněhu, roztával jen na holých jižních svazích. Ty ale plnily koryta všech potoků dost vydatně, takže se teď dole pod ním valil mocný, dravý a hnědý proud.
Představoval si, jak závěje daleko v kopcích a horách roní potůčky skotačící po kamenech a ty se spojují do jednoho proudu. Jak je barví voda z potoků, které se cestou přidávají svým proudem zabarveným hlínou z polí. Jak proud mohutní, teče pod jeho skalou a pokračuje dál, protéká pár vesnic, které s obavou vzhlížejí k jeho síle a měří každý centimetr, který řece ještě zbývá k nejbližšímu zápraží. Pak první město, před kterým se zklidní, rozlije do šíře a jeho dravost je na chvíli bezzubá.
Za městem se jeho fantazie rozlétla. Tam už to neznal, nikdy nebyl dál než ve městě. A ani tam už dlouho ne. Nejvíc mu scházeli jiní lidé, a tak si je začal alespoň představovat a vymýšlet. Vandrující tovaryše, kteří se u řeky zastavili dát odpočinout nohám. Sedláky, plahočící se do úmoru na svém záhumenku a s obavou pozorující, zda řeka nenese ledy z hor. Kupce, které prudký proud zastavil před brodem a donutil je přijmout útulno zájezdního hostince. Život kolem řeky se řídil jejím životním rytmem. Řeka se proplétala osudy lidí i zvířat, přinášela život i smrt, vyřizovala nížinám, co se dělo v horách.
Pak se od řeky odpoutal a jeho mysl se rozletěla ke kopcům. Představoval si všechny ty fantastické věci, o kterých kdysi vyprávěli pocestní, když sedával po trzích ve městě s otcem. Duhové draky, prastaré čarodějnice, obry, tajemné lesní národy, loupežníky, bludičky, víly a oceán, který nikde nekončí. Nikdy na tyhle věci moc nevěřil, ale vždycky ho bavilo poslouchat o dalekých krajích. Jako malý snil, že se tam jednou podívá. A pak… Rychle zaplašil myšlenky na svůj jednotvárný život a letěl dál, unášen jen svou fantazií, tak daleko, až usnul. Zdálo se mu, že mu narostla křídla a on krouží nad jejich stavením, až je úplně maličké, jen smítko v peřinách strání, až zmizí docela a on zamíří nad řekou až tam, kde končí. Musí přece někde končit, ne?
Napůl snil a napůl spal. Měl co dospávat. Po poledni se probral, aby shltl oběd a párkrát za odpoledne se zvedl, aby rozhýbal ztuhlé končetiny. Pak opět upadl do sladkého snění o zázracích světa a dalekých krajích. Probral jej prudký poryv větru v korunách stromů. Podle slunce usoudil, že je nejvyšší čas zamířit domů. Neochotně se zvedl, schoval chvojí zpátky pod borovičku, lítostivým pohledem naposledy objal svůj skalnatý azyl a vyrazil.
Helga se s vozíkem přikodrcala až se západem slunce a třetinu zboží přivezla zpátky. „Že já hloupá si tě vzala, takovýho budižkničemu! Z čeho opravíme střechu? A studna potřebuje vyčistit!“ začala. Vydrželo jí to až do pozdní noci. Když konečně vedle sebe neslyšel nic než jemné chrupání, vrátil se Jón myšlenkami tam, kde byl odpoledne. To mu udělalo zase dobře a za chvíli už tvrdě spal.
Dny ubíhaly jednotvárně a šedě. Jedinými světlými momenty bylo jeho nedělní vysedávání u řeky. Pomalu si začínal uvědomovat, že z celého jeho života stojí za něco jen neděle. Jeden den ze sedmi. To je toho opravdu tak málo? To prožiju celý život takhle? říkal si. Nemohl si vzpomenout, co na Helze tenkrát viděl tak skvělého. Asi byla krásná. Jenom? Asi byla… Nemohl si nic jiného vybavit. V lásce je člověk slepý. Když láska pomine, zbyde jen šeď a zvyk. Hledal v sobě zbytek z toho citu, pro který skončil TADY. Ale nebyl tam. Ani kousek. Hlavou mu poprvé bleskla ta myšlenka. Rychle jí zaplašil a šel dělat něco, co ho zaměstná natolik, že se už nevrátí.
Ale vrátila se. Vrátila se pokaždé, když ho Helga začala hubovat, když na něj křičela nebo mu činila nějaké příkoří. Pokaždé myšlenku odehnal. Copak to se dělá? Slíbil to přece. Trápil se tím. Slušnost a smysl pro povinnost se v něm prala s fantazií a touhou volně dýchat.
Ale pak přišel ten den.
Jaro začíná nenápadně. Nejdřív pomalu začne tát sníh a ptáci jen občas pípnou, až se vrstva sněhu ztenčí natolik, aby jí mohly prorazit první kvítky. Nad tím ale vanou chladné předjarní větry a vůbec všechno připomíná víc zimu. Pak se ale jakoby najednou v jeden den všechno rozzáří, procitne a ve vzduchu zavoní jaro. Poprvé vyjde slunce na vymetené nebe, ptáci cvrlikají jak pominutí, bílé sněženky vykouknou ze závějí a nad vším fouká čerstvý vítr, nesoucí první vůně probouzející se krajiny.
Jón se toho dne probudil, vyšel před chalupu – a zatočila se mu hlava. Zhluboka se nadechl a měl pocit, jako by to bylo poprvé. Podíval se na čisté nebe bez mračného příkrovu a zeširoka se usmál. Najednou z náhlého popudu vyskočil a zavýskal. A ještě jednou. A znovu. Cítil se po dlouhé době šťastný a plný síly.
„Zbláznil ses? Co tady vyvádíš? Marš do dílny!“ vynořila se z okna zamračená hlava Helgy. Otočil se na ní a v očích mu jiskřilo. Helga si toho ani nevšimla. S tebou, blesklo mu hlavou, se taky brzo vypořádám. Pak zamířil k dílně. Kráčel lehce a pořád se ještě cestou rozhlížel po vymeteném nebi. Ještě si to neuvědomil, ale už se rozhodl.
V neděli poprvé po dlouhé době nezamířil k řece. Zůstal v dílně, ale nic nevyráběl. Smetl z pracovního stolu náčiní, přinesl si papír a pero a začal kreslit. Po poledni měl hotový první nákres. Do večera ho pětkrát předělal, než s ním byl spokojen. Když se Helga vrátila z města, stál v dílně zas už jen obyčejný truhlářský pracovní stůl, posetý pilinami.
Byla to jen první neděle z mnoha, které strávil ve své dílně. Vyráběl jednotlivé díly, které mohl v dílně snadno schovat mezi ostatní polotovary. K řece se tehdy vydával jen v mysli, když na chvíli přerušil práci, aby si odpočinul. Ta vzpomínka mu ale pokaždé dodala tolik energie, že hned zase zalezl do dílny a ani mu nevadilo, že si moc neodpočinul. Konečně přišel čas jednotlivé díly zkompletovat. Bylo to riskantní, kompletní výrobek nepůjde schovat. Rozhodl se, že jej bude výjimečně sestavovat už přes týden a když ho Helga přistihne, něco si vymyslí. Hlavně ho nesmí vidět celý. Na tom záviselo všechno.
Přišlo to ve čtvrtek po poledni. Opět na chvilku přerušil práci, aby srovnal viklající se hoblík. Helga byla právě ostražitá a hned ho přišla do dílny zkontrolovat. Přelétla pohledem místnost a její pohled se zastavil na podlouhlém tvaru na ponku. „Co to má být?“ Otočila se na Jóna podezřívavě. „To je novej typ necek,“ vytasil se s připravenou odpovědí. „Onehdá jsi říkala, že se starý zboží špatně prodává, tak jsem si řek‘, že zkusím něco novýho.“ „Blázne! Takhle velký necky, kdo to jakživ slyšel! Nejdřív se se mnou poraď, než vymyslíš takovou hloupost! Mezuláne! Jenom plejtváš dřevem!“ opovržlivě si odfrkla a odkráčela zpátky do kuchyně. Omyl, holka, pomyslel si trošku škodolibě Jón. Doufám, že tohle bude ten nejlepší způsob, jakým jsem kdy dřevo použil.
V sobotu se v dílně zdržel do noci. Musel dát „neckám“ třetí vrstvu laku a potřeboval, aby do rána uschla. Ráno ho Helga nekompromisně probudila, aby jí pomohl s nakládáním. „A co ty zatracený necky?“ V Jónovi trochu hrklo. S tímhle měl počítat. „Ještě to není úplně hotové. Jestli za to máme něco dostat, musí to být dokonalé,“ vyhrkl. Kdyby je vzala s sebou, celý jeho plán by byl v háji. A pak… už by možná nikdy nenašel tu sílu, kterou mu dalo letošní jaro. Ale zbaštila to. Ušklíbla se, popohnala osla a zamířila k městu. Jón počkal, až zmizela za ohybem a rychle se vrátil do domu. Teď jen na nic nezapomenout…
Na postel hodil dvě deky, dvě košile – víc jich neměl, k tomu půlku chleba, kudlu, pilku, pryskyřici na opravy, malý plechový hrnec, provaz a pytel na to všechno. Za chalupu si už v týdnu připravil dva dlouhé tenké kmínky. Svázal je k sobě a připevnil k nim necky. Loď, opravil se. Teď už se nemusel hlídat před podřeknutím. Na dno uložil dvě pádla, stlučená z fošen natřených pryskyřicí a mladých kmínků, a k nim přihodil své narychlo nasbírané vybavení.
Chvíli stál, díval se do lodi a váhal. Pak si představil, že tu prožije zbytek života, v odloučení a neustálé práci, komandován 6 dní v týdnu. To ho popohnalo. Provaz, přivázaný druhým koncem k vleku z kmínků, si hodil přes poctivé vesnické rameno a vyrazil. Než domek zmizel za zatáčkou, naposled se otočil. Hledal nějakou nostalgii a smutek, ale našel jen vzrušení z toho, co ho čeká. Pokrčil v duchu rameny a pokračoval k brodu.
Loď byla na hony vzdálena kánoi. Jón taky kánoi v životě neviděl. Na to, že vůbec moc lodí v životě neviděl, to ale celkem šlo. Ze všeho nejvíc připomínala pramici, ale byla asi jen z poloviny tak široká. Díky plochému kýlu byla i tak dost stabilní. Obě pádla měla osičku, která se dala zasadit do boků lodi a použít je pak jako vesla. K tomu se inspiroval svými vzpomínkami na dávné rybářské vyjížďky s tátou. Provaz, kterým spoutal svůj vlek, odmotal a přivázal k přídi lodi, aby jí měl při vystupování za co chytit.
Byl připraven. Podíval se na řeku. Časné jaro bylo pryč a její vody klesly tak akorát, aby se jí nebál. Stejně jako každý rok touhle dobou, v což doufal. Teď ale už věděl, že by vyjel i tak. Zul si boty, hodil je k pytli, sešoupl loď ze břehu, nastoupil jednou nohou, odstrčil se a sedl si. Proud si loď okamžitě vzal.
Po chvíli plavby z dálky uviděl v zatáčce „svou“ skálu. V duchu se s ní rozloučil. To díky snění na jejím vršku teď jede vstříc všemu, co by ho jinak asi už nikdy nepotkalo. Skála jej minula a s ní i všechno, co poslední roky znal. Právě vjížděl do Velkého Světa.
Do večera urazil pěkný kus cesty. Alespoň mu to tak připadalo. Na lodi neměl žádné měřítko, jakou rychlostí ho břehy míjí. Těsně před setměním, když už se připravoval na nocleh venku, ucítil kouř a přirazil ke břehu. Vytáhl loď přídí na nízký břeh, hodil si pytel přes rameno a zamířil ke stavení, které spatřil na kraji lesa. Přede dveřmi shodil pytel na zem a zlehka zabušil na dveře.
„Pote dál, je votevříno,“ ozval se za dveřmi tlumený hlas. Jón otevřel dveře a pozdravil. U krbu seděl bělovlasý a vousatý kmet, kolena natočená k výhni, a choval na klíně mourovatou kočku. Změřil si Jóna od hlavy k patě pozorným pohledem a zastavil se na jeho pytli. Jón si toho všiml. „Pantáto,“ povídá, „chtěl sem poprosit, esli byste mě nechal u vás přespat. Jsem na cestách,“ shodil pytel na zem, „jenže v noci je na spaní venku porád eště trochu zima. Naštípal bych vám třeba ráno dříví.“ „Copa to, dřevnik mám po zimě prázdnej,“ přeměřil si Jónovy od denní dřiny svalnaté ruce, „a mně by to samotnýmu trvalo půl léta. Pomoc se hodí. Tak co tam stojíš, vem si támhleto štokrle a sedni si ke mně,“ pohodil bradou ke stoličce v rohu.
Jón přisedl. Chvíli seděli mlčky, až bylo přes praskání polen slyšet předení kočky. Pak už Jónovi začalo být ticho nepříjemné. „…měl jsem kdysi pěkný a hodný děvče,“ začal. „Jmenovala se Helga…“ Zpočátku se mu slova hledala ztěžka, ale jakmile se do svého vyprávění zabral, šlo to stále snáz. Hospodář byl první, komu se mohl po těch letech se vším svěřit. Byl to vděčný posluchač. Nepřerušoval jej, jen přikyvoval a z Jóna postupně lezlo všechno jeho trápení se ženou, neděle nad řekou i tajná stavba lodi a útěk. „…a teď už mám jenom tu loď a tenhle pytel,“ uzavřel své vyprávění a dál koukal do plamenů v krbu.
„Taky jsem kdysi utek do světa,“ ozval se po chvíli nečekaně děda. „A bylo to nejlepší rozhodnutí mýho života,“ zahleděl se na stěnu, kde visela barevná kresba mladého děvčete. „Potkal jsem tam totiž svou Irmu…“ Hospodáři zvlhly oči a ztratil se ve svých vzpomínkách. Když Jón odtrhl oči od krbu, děda spal. Jón přihodil do krbu další poleno, ustlal si v rohu na zemi a za chvíli už spokojeně oddychoval. Ráno naštípal hospodáři dříví, spravil práh a vděčně přijal černý chléb a čerstvé mléko k snídani. Pak se rozloučil, hodil pytel přes rameno a zamířil k lodi.
Den byl krásný, nebe jako vymetené a Jón si začal pískat. Pomalu mu docházelo, že už neutíká. Začal si to opravdu užívat. Hlavu si mohl ukroutit, jak hltal očima všechno, co se dalo přes břehy zahlédnout. Ale musel zároveň sledovat i řeku, aby jeho cestu náhle neukončil ostrý kámen v řece.
Po poledním se přiblížil k další vsi. Už z dálky viděl lávku, která se nad řekou klenula. Někdo na ní stál. Jak se Jón blížil, uviděl i vandrovně svázanou deku, hozenou přes rameno. Pocestný koukal směrem k němu. Už byl skoro u lávky, když tulák najednou křikl: „Nesvezl bys mě?“ Jón mrkl na prázdé místo před sebou. Proto jsem ho vlastně dělal, vzpomněl si. Abych už nebyl sám. Podjel pod lávkou a zastavil u břehu. „Tak pojď,“ křikl. Tulák zavýskl radostí a doběhl k prvnímu místu, kde nebyl břeh tak prudký. „Franc,“ natáhl k Jónovi ruku. Nebyl nijak zvlášť urostlý, ale měl pevný stisk a přímý pohled. Jónovi se zamlouval. Vzal od něj deku a hodil jí na svůj pytel.
Franc se usadil na přídi a vzal do ruky pádlo. „To nemusíš,“ řekl Jón. „Ale já chci,“ napůl se otočil Franc. „Můžu?“ Jón přikývl. Odrazili. Prvních pár metrů se točili jako korouhvička. Pak ale France napadlo přehodit si pádlo na druhou stranu lodi. Najednou to šlo. Když se loď začala stáčet, Jón zabral silněji a srovnal ji zpátky přídí po proudu. Začali si povídat.
Jón se vyprávění nemohl nabažit. Franz byl zase nevyčerpatelná studnice příběhů. O dalekých krajích, cestách přes hory, lidech, které za ta léta vandrování potkal. Jen u moře nebyl. Ale prý je opravdu nekonečné. „Když pojedeš dál po řece, tak to uvidíš sám. Všechny řeky tam prý končí. Můžeš mi to pak vyprávět.“ Už začínal být z vyprávění trošku unavený. „Teď povídej ty,“ vybídl Jóna.
„No vidíš,“ povídá Franc, když mu Jón povyprávěl svůj příběh. „Tohle já nikdy nezažil. Ani jsem nechtěl. Já…“ zamyslel se. „Mně se na vandru líbí. Já bych se v chalupě nudil. Pořád na jednom místě. Taky bych chtěl holku. Ale musela by být… Do deště. Která snese nepohodlí. Co se nebojí. A je pořád hodná,“ dodal Franc. „Chápeš?“ Napůl se otočil, aby na Jóna viděl. Jón nevěděl, co říct. Moc dívek za život nepoznal. A žádnou z nich natolik, aby věděl, jestli jsou do deště. Jenom Helgu. A ta zase nebyla hodná.
„Ukázal bych jí všechno, co znám,“ pokračoval Franc. „Hory. Lesy. Řeky. Noční nebe…“ zasnil se. Jónovi to nevadilo. Taky rád snil. A byl zvyklý mlčet. Bylo mu dobře, jako už dlouho ne. Líp, než na jeho skále nad řekou. Jeho sny se staly realitou. Neznámé kraje, noví lidé. S tímhle Francem by se dalo plout ještě dlouho. Škoda, že večer vystoupí. Má prý namířeno do hor.
Večer Franc Jóna přemluvil, aby místo hledání přístřeší přespali mezi vesnicemi. Zapálili si na břehu oheň a Franc měl pořád co vyprávět. Byl na to zvyklý. Nakonec se zabalili do dek a ulehli vedle ohně. Ráno se rozdělili o snídani z Francových zásob, vřele se rozloučili, Franc zamířil ke kraji lesa a Jón zpátky k lodi.
Proplul jednou vesnicí a po poledním se ocitl na kraji města. Domy byly postupně větší a větší a některé z nich, zřejmě kolem rynku, měly i tři patra. Vysoko nad ně se tyčila kostelní věž. Za zátočinou vedl přes řeku opravdový velký dřevěný most. Břehy kolem něj byly zarostlé rákosím a kopřivami. Když vplouval pod most, zahlédl po pravé straně nezřetelný pohyb. Podíval se tím směrem.
Pod mostem se ukrývalo děvče a ohromeně ho pozorovalo. Z této strany prozrazení rozhodně nečekalo. Zadívala se prosebně a dala si prst na rty v němém pšššt. Zamířil k ní. Vyjel vedle ní přídí na břeh. „Neprozraďte mě, prosím,“ zašeptala, když kýl jeho lodi zašramotil o oblázky. „Co tady děláš?“ zeptal se jí potichu. „Utíkám z domova,“ odsekla vzpurně a pohodila vlasy. Zasmál se. „Tak to já taky.“
Byla pěkná. Škoda je jí mezi kopřivami pod mostem. „Jestli chceš, vyvezu tě z města. Pak můžeš vystoupit nebo jet se mnou, jak budeš chtít.“ „Jenže mě nikdo nesmí vidět. Chytli by mě. Všichni mě tu znají,“ řekla smutně dlouhovláska. „Lehni si na dno. Přikreju tě dekou. Až budeme za městem, řeknu ti,“ nabídl jí Jón. Dívka váhala, ale vidina celého odpoledne stráveného pod mostem ji asi přesvědčila. Z rákosí vedle sebe vyndala malý uzlík a hodila ho do lodi. „Tak děkuju,“ špitla. Jón ji přikryl dekou a její uzlík svým pytlem. Odpíchl se pádlem od břehu a vyjel do proudu.
Když byli za městem, zaškubal rohem deky. „Už můžeš vylézt,“ řekl nahlas. Nejdříve deku trochu nadzvedla a podívala se škvírou ven. Když nezahlédla žádné lidi, posadila se, ale pro jistotu si hned přes hlavu uvázala šátek. „Já se jmenuju Jón,“ nadhodil. „Anna,“ odpověděla. „Tak, Anno. Máš někam namířeno?“ Mlčela. „Ještě jsem o tom nepřemýšlela,“ přiznala potom. „Hlavně pryč. Domů už se nevrátím!“ vzpurně pohodila hlavou. Jón přemýšlel. Po Francovi zbylo na lodi prázdno. „Tak dobrá. Kdyby sis chtěla vystoupit, tak řekni,“ pronesl. A zabral.
Nejdřív se jí chtěl zeptat, proč a před čím utíká, ale pak si to rozmyslel. Jestli to bude chtít říct, začne o tom sama. S potěšením zaznamenal, že se Anna rozhlíží a usmívá. Neviděl přes ní na řeku, tak upřeně sledoval její zátylek a ladnou křivku její šíje a jen občas se vyklonil stranou, aby viděl dál dopředu. Takhle projeli lesem a další vsí.
Za vsí se ozvala ošklivá rána a loď se zastavila na místě. Hned ucítili na chodidlech stoupající vodu. Anna se tázavě otočila na Jóna. „Musíme ven,“ řekl on. Už měl jednu nohu ve vodě. Anna bez váhání udělala totéž. Vykasala si sukni a vystoupila ve střevících do vody. Jón loď chytil za provázek na přídi a odtáhl ji ke břehu. Nejdřív ji obrátil dnem vzhůru, aby vylil vodu a pak se jal zkoumat díru v přídi. „Ještě že tady mám nějaký nářadí,“ poznamenal pak, „není to velký. Ale dneska už neodjedem.“ „Tak já udělám oheň,“ nabídla se Anna a bez váhání zamířila k lesu na dřevo.
Jón zatím utrhl rukávy od košile a nachystal si nářadí a pryskyřici. Anna se z lesa vrátila s hromadou větví, ale to nebylo všechno. Rozvázala uzlík u pasu a v něm ležela hromada hub. Pak sáhla do kapsy a vyndala štos ostružinového listí. „Můžu nejdřív uvařit?“ Teprve teď si Jón uvědomil, že jedl naposled ráno a že mu už slušně kručí v břiše. Přikývl a podal jí hrneček. Zatímco se ohřívala voda na ostružinový čaj, Anna čistila a krájela houby. Jón se zatím staral, aby oheň pěkně hořel. Nakonec vypláchla hrnek od hub a podala ho Jónovi. Mlčky si ho vzal a začal tavit pryskyřici na opravu lodi.
Večer ulehli pod jednu deku. Nic jiného neměli. Pod sebe naskládali suché rákosí, které nechala na břehu povodeň. Nejdříve ulehli ve vší slušnosti zády k sobě, ale deka byla málo široká, aby je ukryla oba. „Takhle to asi nepůjde,“ poznamenala Anna a otočila se na druhý bok, čelem k němu. Deka pořád ještě na šířku nestačila, tak nechal Anně větší kus, aby si mohla přikrýt záda. V ranním chladu, který táhl od řeky, se přitiskli blíž k sobě a pak je probudily až první sluneční paprsky.
Popřáli si dobrého rána, pak se Jón posadil a Anna se zavrtala hlouběji do deky.
Rozhlížel se po louce. Sem tam se ještě na stéblech třpytila ranní rosa a kapky se v paprscích leskly jako miniaturní sluníčka. Přemýšlel, oč je takový život lepší, než ten, který opustil. KONEČNĚ JE SVOBODNÝ! Usmál se. Už tu zůstane. Venku. Už žádná chalupa a práce od úmoru do úmoru. Může lidem spravovat, co budou potřebovat. Každý přece někdy potřebuje truhláře. A bude žít venku. Putovat. Jako Franc.
Se vzpomínkou na svého prvního přítele si vzpomněl i na jeho touhu. Do deště. Která snese nepohodlí. Podíval se vedle sebe. Už chápal proč.
Zpod deky vykukoval jen pramen hnědých vlasů. To by šlo. Když bude chtít. Když mi zítra neodejde. Když mi zítra neodejde, koupím širší deku. Usmál se. Pak potichu vstal a šel zkontrolovat záplatu na lodi.
Jiří Nosek – Pígo
Z knihy vodáckých povídek "Trosečníci řek"
Přezdívka: | |
E-mail: | |
Prosím opište text: | |
Komentář: | |