Nahrávám, čekejte prosím.

Sjízdnost řek

Lužnice 74 cm
Lužnice 55 cm
Vltava 102 cm
Berounka 109 cm
>> Další sjízdnost
Dnes je: čtvrtek, 16. 08. 2018
předpověď počasí předpověď počasí předpověď počasí
Více na meteopress.cz.

Přeložte si web

Z diskuse

Hledám Vodáky
Chci jet Vodu a nemám s kým 77...
Kemp u Milana
Od chvíle, kdy jsme stánek obj...
Nutnost rezervace v kempech?
Ahoj, ve Vodáckém tábořišti Hu...
Kempy, tábořiště a hospody
Vodácké tábořiště Hubertus má ...
Srbsko
po dlouhé době znovuotevřená R...
Jméno:
Heslo:
<< >>
Srpen 2018
Po Út St Ct So Ne
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Nejbližší akce

01.01.18 Potřeba půjčit ...
09.06.18 FINANČNÍ POMOC ...
02.07.18 Uver 70000-1800...
25.08.18 Vltava - Lipno...
>> Další akce

Nejnovější inzeráty


Požádejte o půjčku dnes, abyste vyřešili jakýkoli

Potřebujete rychlou půjčku s relativně nízkou úrokovou sazbou až 2%? Nabízíme...

kajak PYRANHA KARNALI - velikost L

Prodám kajak Pyranha Karnali velikosti L, použitý, ale v bezvadném stavu! Kajak pro divokou...

Laminátka okatea

Prodám málo používanou laminátku okatea (spodek vertex, vršek vydra). Kontakt nejlíp formou...

Vertexka

Prodám vertexku, při rychlém jednání možná sleva. Přidám dvě historická pádla. Zdeněk...


Nejnovější komentáře

Ogundele
MUSÍŠ ČÍST:Jmenuji se Sandra j...
monica
jsem zde, abych svědčil o tom,...
jingboo
Bien que le premier à faire un...
jingboo
Bien que le premier à faire un... Ahoj lidi,hledám háčka na Vavř...
 

Dlouhý den a dlouhá noc

Vodácké povídky |  Pígo – Jiří Nosek |  21. 6. 2014 | 

Tak tahle voda nezačíná dobře. Trčím v týhle knajpě už
třetí hodinu a nikdo nikde. Jet autama, trend moderní
doby, pche. To moje banda jezdí na vodu společně,
ve vlaku začíná voda už s prvním hrábnutím do kytary
a než dojedem do cílový – vlastně startovací hospody,
stihnem rozstřelit milence nafukovacím míčem, sbalit
dva nový členy a polít pánovi dokumenty pivem.
Teda, stalo se nám to jednou, ale ta cesta vždycky stojí
za to. Parta se musí sžít a když se sedá do lodí, všichni
už mají být psychicky na jedný vlně. Pátek je Malá
sobota a kterej šéf to nechápe, nemůže zaměstnávat
vodáky!
No sláva. První známej ksicht se objevuje ve dveřích,
bágl si asi nechal v autě, kytaru taky, no nic, aspoň tu
nebudu trčet sám. Za ním se lámou do místnosti další
tři který neznám, což nevadí, proto koneckonců občas
vyjedu i s neznámou partou. Vždycky je šance, že potkám
někoho, s kým si padneme do noty a užijem spoustu
srandy.
Sedíme s první půlkou bandy asi hodinu a oťukáváme
se, jména jsem zapomněl snad dřív, než se představili
a čekám, kdo bude stát za to, abych si ho zapamatoval
a jméno si pak zjistil. Táhne na jedenáctou a konečně
se objevuje zbytek lidí, ale že prý ani neposedí a jedou
40
do kempu stavět stany. „Právě dopíjíme, jdem s váma,“
říká Katka a já si pořád říkám, no tak se postaví stany,
udělá oheň a ještě si zabékáme u kytar. Houbeles. Jakmile
stojí zelený a modrý hroudy stanů, každej utrousí
„dobrou“ a zaleze. Parťák Jarda taky. Vůbec ho nepoznávám.
A najednou je kolem ticho, z krtinců stanů se
ozývá jemný pochrupávání a já jsem sám s řekou… Jdu
si do ní aspoň podle starého zvyku opláchnout obličej
a ukládám se pod hvězdami. Nořím se myslí mezi hvězdy,
galaxie a paralelní světy a při sedmé padající hvězdě,
respektive meteoritu, si skromně přeju, aby v noci nepršelo
a já nemusel stěhovat „bejvák“ pod střechu stánku.
Potkat tu pravou už jsem si přál mnohokrát a tohle přání
asi meteority plnit jaksi neumí.
Ráno se probírám pod vodou ztěžklými mraky, ale
déšť zatím jen zahrozí pár kapkami a zase utne, ani se
nestihnu rozhodnout, zda se vzrušovat a stěhovat ležení.
Kolem stánku už se motají majitelé kempu, prima,
teplý kafe k snídani určitě bodne. Výčepní Magdička je
fakt kočka. Že bych si dal ještě jedno?
Ani jsem si nevšiml, že už nám přivezli lodě. Jedna
na mě kupodivu zbyla, ale ta s prasklým kýlem. Nikdo
jí nechtěl, ani se nedivím. Moje blbost. I když mě trochu
překvapuje, že to nikoho netrklo a neozval se už
při přebírání od půjčovny, ta prasklina je vidět snad už
od stánku. Mám velrybí loď. S vodotryskem, zlehčuju situaci.
Pro jistotu si ve stánku beru dva kelímky na vylévání
vody a vsázím je do sebe. Magda se usmívá. Beru si
číslo. Třeba jednou zabere.
Poslední stan se poroučí k zemi a mizí v barelu.
Tak jsme si zase nezahráli. Snad večer, říkám si zklamaně
a táhnu poloprázdný barel k lodi. Háčka jsem
nesehnal a jedu na singla. Laminátka s příčnou prasklinou
se mi zákeřně chechtá, když ji táhnu na vodu
a nasedám.
41
Během půlhodiny hladina v lodi stoupá na třicet centimetrů.
Předjíždí mě poslední loď, ještě chvíli slyším
v meandrech Lužnice nadávání kormidelníka na háčkovo
umění a pak krajina kolem ztichne docela. Jen hrdost
mi nedovolila se doprošovat, aby mě nenechávali jet
jako posledního. V mé bandě a vlastně ve všech, které
znám, je to samozřejmé pravidlo. Singlař nikdy nejede
poslední. Je nejpomalejší a když se cvakne, musí mu
někdo píchnout obrátit loď.
A tak vybírám vodu z lodi voskovanými kelímky
a v přestávkách pádluju. Touhle rychlostí přijedu na Pilař
zítra. Navíc se ve dnech kelímků začínají rýsovat celkem
solidní praskliny, za chvíli nebude čím vylévat. Nějak
mi k nim asi Magda zapomněla přibalit upřímné přání
šťastné plavby. Další kilák je za mnou, kamenné patníky
kilometráže na březích mi ukrajují z dnešního přídělu
píchnutí pádlem. V meandrech voda nečekaně zrychluje
a zpomaluje a k tomu je potřeba včas se natočit do další
zatáčky, jenže laminátka plná vody reaguje ppoommaalluu
a někdy je to fakt o fous. Navíc se při březích tvoří
pod hladinou neviditelné víry a kopou do lodi jak opilí
fotbalisti. Těch meandrů je tu snad tisíc…
Hurá! Támhle plave poloprázdná petfl aška! Kéž by
se mi jí tak podařilo chytit… Ještě celkem obratně zajíždím
k ekohříchu, který slibuje zachránit můj vodácký
věneček. Kelímky už jsou nadranc a loď váží i s vodou
tak metrák. Přitahuju jak divej, abych na lahev dosáhl.
Povedlo se! Chytám jí, zajíždím ke břehu a stavím obří
stodvacetilitrový barel. Povoluju uzávěr, stažený napruženou
ocelovou obručí a vytahuju nůž. Šlohnul jsem ho
tátovi. Našel ho ve staré stodole nové chalupy a prohlásil,
že s ním bude rýpat skalničky. To jsem nemohl dovolit.
Zachovalej potápěčák má z jedné strany poměrně
tupou pilku a z druhé ostří, které po troše práce s pilníkem
a brouskem nabralo glanc. Mít maturitu z broušení
42
obráběcích nástrojů v těchhle věcech asi není úplně
k zahození. Trochu mě žere svědomí, to je fakt, prostě
nejsem geneticky předurčen ke krádeži, ale projednou…
Držím v pravačce kudlu a levačkou tisknu petfl ašku
k přední sedačce, jenže fl aška mi pod nožem při bodnutí
vždycky ujede. Sakra, to bych se na to… Ale já tu petfl ašku
uříznout prostě musím! Dochází mi trpělivost.
Beru fl ašku do ruky, teď už neuhne. Pomalu, ale
vzrůstající silou na ni dotírám, fl aška se prohne a nůž
už vězí v proláklině, teď už to půjde. Najednou první
stěna fl ašky pod tlakem hrotu povoluje a mně v tu chvíli
problesknou hlavou dvě myšlenky zároveň: 1.) když povolila
první stěna lahve, povolí i ta druhá a pod ní už je
jenom ruka, a 2.) tuhle akci už nezastavím!
Čumím na potápěčák vražený mezi prsty a rychle
mi dochází, že to malé „ťuk“ bylo nečekané seznámení
čepele s kostí a že jsem buď totální idiot, nebo jsem
se té diagnóze právě maximálně přiblížil. Vytahuju nůž
z rány a vůbec mě netěší, že už mám čím vylívat vodu
z lodi. Tento fakt zdá se v tuto chvíli druhořadým. Zkouším
prst ohnout a moc to nejde, tak to vypadá, že jsme si
přefi kli šlachu, onikám si. To jsme ale blbci. Z ukazováčku
teče krve jak z vola, tisknu jej k prostředníčku, abych
omezil únik krve a zbylými třemi prsty držím hrušku
pádla.
Pomalu mi docházejí konsekvence právě proběhlé
události. Jesli je to fakt šlacha, právě jsem skončil s kytarou,
říkám si. Už nikdy si na ní nezahraju, už se dosyta
nevyblbnu při trampským sejšnu, ba ani nesbalím
na „klofnu“ žádnou roštěnku. Trochu si připadám jak
kovboj z reklamy na Marlboro, fl egmaticky pádlující
přímo k vodopádu – nejradši bych si zapálil cigáro.
Kdysi se mě moje první holka zeptala, co bych si vybral,
kdyby mi dala ultimátum „buď já nebo muzika“.
A já jí tenkát řekl, že muziku. Teď mi skoro připadá, že
43
ač jsem to řekl jen z odporu vůči ultimátům, říkal jsem
nevědomky pravdu. Koukám na krev, fl egmaticky pádluju
a vím, že z těchhle meandrů se do nemocnice včas
nedostanu. Prdlá šlacha se prej musí sešít do hodiny,
jsem někde slyšel. Jinak se stáhne a je s ní ámen. Ámen.
A čas běží…
Další zákruta a přede mnou se objevuje šikmý kmen,
napůl pod vodou a svírající s hladinou tak dvacetistupňový
úhel. A loď je do půlky plná vody a na každý můj
pohyb reaguje jako naložený kamion na myšlenku. To
mi ještě scházelo. Vyhnout se tomuhle bordelu, to by
mě stálo na singlu dost sil i s prázdnou lodí. Ještě chvíli
předtím, než se kýl začne posouvat po kmeni vzhůru,
už je mi jasné, jak to dopadne. Ale do poslední chvíle
se snažím věřit, že to ustojím. Vlastně usedím… Marně.
Na moment zapomínám na přeřízlou šlachu a pomalu
se kácím přes nakloněný pravý bort. Ale vodácké instinkty
fungují, nepouštím pádlo a zdravou rukou chytám
loď. Dokonce jakousi třetí rukou, kterou v mnoha
pozdějších kritických situacích marně hledám, chytám
i kytaru.
Řeka mi jak na potvoru vybrala ke cvaknutí jedno
ze svých nejhlubších míst. Zápasím s naštěstí celkem
mírným proudem a nakonec se mi daří zabránit lodi
v odplutí. Tak a jsem v… Stojím přímo uprostřed Lužnice
a držím na rukou dno lodi plné vody. Můžu být vděčný,
že barel s věcmi z lodi nevypadl a neodplul do dáli.
Ani nevím, jak se mi ho se zraněnou rukou povedlo
zachytit a položit naštorc přes borty laminátky. Kytaru
taky, naštěstí je zabalená do dvou igelitových pytlů, ale
vešla se jen tak tak a na zavázání zbyly asi dva centimetry.
Snad to vydrží… I když to mi vlastně teď už může
být jedno, uvědomuju si. Stejně si na ní už nezahraju.
Fakt není teplo. Stojím už desátou minutu ve studené
řece a komáři si mě našli tak rychle, jako kdyby mě
44
hledali už chvíli před mým hvězdným ántré. Je jich tu
tak deset miliónů, kolem se na kilometry táhnou jen
lužní lesy. Ideální líheň. Ten čas vlastně jen odhaduju,
hodinky jsou pod hladinou na ruce pod kýlem, jak
držím loď. Ještě že jsou na to stavěné, při mém způsobu
života by mi jiné než nárazuvzdorné a vodotěsné dlouho
nevydržely. Už jsem promyslel a taky zkusil nejméně
tři způsoby, jak bych mohl loď sám vylít a pokračovat
v jízdě. Marně, vždycky jsem byl rád, že jsem loď znovu
chytil a odtáhl na původní místo. Dalších sto komárů
mě nabodlo mezi lopatkami a já mám obě ruce nezvratně
pod vodou. Copak jsem jediný vysáníhodný objekt
v celém okolí? Když tak o tom přemýšlím – je zajímavé,
že mezi komáry bodají jen ženské. Počkají si, až jsi bezmocný
a pak zaútočí. Skoro jako u lidí.
Podařilo se mi na okamžik vytáhnout levou ruku
s hodinkami a podívat se na ni. Už tady trčím dvacet
minut. Mé zelené triko pod vrstvou Air Komair není ani
vidět a záměrně holá hlava se ocitá pod tímže příkrovem.
Z dálky to musí vypadat, že jsem na ježka. Ale
žádný pozorovatel kolem není.
Lužní lesy kolem hovoří vlastní řečí. Celkem blízko
se ozvala volavka, někde za mnou něco šplouchlo,
možná vydra, dnes už jsem jednu viděl. Cvrkání hmyzáků
ve vysoké trávě ale skoro přehlušuje bzukot mračna
komárů. Jektám zuby a jedním dechem proklínám tu
krvežíznivou hmyzí smečku. Jak dlouho tady ještě budu
takhle stát? Do večera tudy přece ještě někdo musí jet.
V opačném případě tu budu muset strávit noc a stanu se
dárcem krve pro jedinej divokej mejdan komářic. Zlomyslně
se utěšuju, že soudek je omezen, víc jak šest litrů
ze mě nedostanou. Naříznutý prst začíná cukat, Lužnice
zjevně není nejlepší desinfekční prostředek.
Rychle kontroluju chronometr, už tady stojím půl hodiny.
Pomalu se stávám součástí okolní krajiny, liším se
45
od ní jen arytmickým třesem, jak klepu kosu. Bzučení
splývá v jediný zvuk na pozadí a přestávám jej vnímat,
už přes něj slyším i šumění proudu, jak naráží do osudného
kmene.
Počkat – hurá! Někdo jede! probouzím se z letargie.
Náraz pádlem do bortu lodi při odlamování jako kormidelník
rozeznám, i kdyby mi zrovna pouštěli techno.
Přesto v meandrech trvá ještě dalších osm minut, než
zahlédnu první modrobílou příď lodi. Ahój, protahuju.
Bbbodnete mi? Ale první háček už skáče do proudu.
Vylévají po okraj plnou loď rovnou na místě a když ji
prázdnou pustí na hladinu, slastně to pleskne. Krásný
to zvuk prázdné lodi! Když vidí stav mé ruky, vetknou
mě na háčka do první lodi, přes záda přehazují polystyrenovou
záchrannou vestu, abych se přestal klepat
a ujímají se odvozu mé potápky. Výjimečně neprotestuju,
pro dnešek už moje vodácká hrdost vzala zasvé.
Asi za hodinu se za zákrutou objevuje Pilař, jez – smrťák.
Všichni s IQ alespoň bublajícího bahna jej přenáší
po již vychozené stezce a tam taky čeká „moje“ současná
parta. A ještě mi málem vynadají, kde se fl ákám. Zdají se
být usmířeni, až když vidí stav mé ruky. Ale není čas se
vybavovat, sice je na spravení šlachy možná pozdě, ale
vydesinfi kovat a sešít se to stejně musí. Beru jen kartu
pojišťovny a tlustý rolák, narychlo se domlouváme, že
i s mými věcmi dojedou na Weinsett l a já se tam nějak
dopravím též a hned spěchám na stopa na nedalekou
silnici Třeboň – Suchdol. Stojím a zuřivě mávám, ale trvá
další půlhodinu, než mě naloží staré embéčko. Zkrvavený
obvaz na ruce kupodivu v řidičích nevzbuzuje pocit,
že potřebuji pomoc, ale spíš dojem, že bych jim mohl potřísnit
potahy. Je to jako stopovat v dešti. Vsadím se, že
ve strachu o potahy by nezastavili, ani kdyby mi čerstvě
chyběla celá noha. Naštěstí skrz provizorní obvaz krev
nijak dramaticky neprotéká, jen to blbě vypadá.
46
Dobrodinci mě vyhazují přímo před třeboňskou nemocnicí.
Tam ale na takové věci prý nejsou zařízení.
Co tam tedy dělají, když neumí ani sešít ruku, se radši
strategicky neptám. Nakládají mě do sanitky a vezou až
do Jindřichova Hradce. Celkem další hodina zdržení.
Ale mám štěstí v neštěstí, ujímá se mě plastický chirurg.
Takže prst se možná nebude hýbat, ale jizvička bude estetická.
To jsem moc rád, kvůli ošklivé jizvě na prstu by
si mě třeba žádná nevzala… Ležím na operačním stole
s roztaženýma rukama jak Ježíš, levou ruku mi pitvá
chirurg a já žertuju se sestřičkou od kapačky napravo,
je na ni přece jen lepší výhled. Doktorskej mě uklidnil,
prý musím příště kuchnout víc, šlacha vydržela
celou tu dobu viset na vlásku. Šutrák, co mi spadnul
ze srdce, by vylil Lužnici z břehů. Po půlhodině je hotovo
a na ruce se skví zbrusu nový a sterilní obvaz. Saniťáci
mě hážou sanitkou až na Weinsett l, což je taky
má záchrana, teprve teď mi totiž dochází, že nemám
ani kačku.
Vystupuju přímo před kempem už za šera. Žaludek
už zpívá árie, naposledy jsem ho uklidnil předpolední
snídaní v Suchdole, ještě než jsme sedli do lodí. Noci už
nejsou nejteplejší, léto je ve své půli a jediné štěstí je, že
mi svetr na těle už naštěstí uschl. Všechny věci v barelu
byly zčásti mokré – když jsem uklízel krvavou čepel
potápěcího nože, zjevně jsem špatně zavřel barel. Měl
jsem jiný starosti. Ale teď už bude všechno v pořádku,
zapijem to, zasmějem se a spacák mě odnese k dalšímu
krásnému, prosluněnému dnu.
Ale ouha. V kempu je jen pár skupinek a tu naší nevidím
ani u stanů, ani ve stánku. Ještě nedorazili, je to sem
lán cesty, uklidňuju se. Ve štychu bez věcí a bez peněz by
mě přece nenechali. Sedím nasucho ve stánku a Tarzanovo
řvaní je proti mému žaludku šeptání. Ale nemám
tu drzost jít somrovat, hladovkáři přece vydrží i mnoho
47
dní. A dobrovolně. Měl bych si vsugerovat, že vlastně
držím dietu.
Proč si něco nedáš? povídá najednou mezi řečí vodák
odvedle. Za poslední půlhodinu jsem se s tou cizí partou
zakecal, abych zapomněl na hlad. Líčím mu svou
dnešní anabázi. Oni fakt nedorazili? kroutí hlavou. Kolem
je tma tmoucí, je defi nitivně jasné, že se na mě vyfl ákli.
Tady máš kilo, pak mi ho pošleš, říká a plácne o stůl zeleným
Karlem. Jsem zachráněn! Beru si adresu a vděčně
běžím ke stánku pro párek a pivo. Nebylo mi nic a je
mi líp, říkám si, protože hlad po dnešku nepovažuju
za něco. Ještě že jsem mezi vodáky. A kluci už řeší, kde
budu spát. Proto tu vodu tak miluju.
Nacpeme tě do stanu k Daně, říkají, je ve stanu sama. Tak
to jsem zvědav jak to přijme, už prý je totiž v limbu. Já
bych se babě do stanu nebránil v jakoukoli dobu, ale
opačně to obvykle nefunguje. Odhaduji správně. Dana
je pěkná a vzteklá, kdyby chtěla někoho vedle sebe, tutově
už ho tam má. Nakonec usínám ve stanu u jednoho
z kluků, přikrytý neohebnou pěnovou karimatkou,
v kraťasech a přímo na podlážce. Komáři už zas mlsají
mé krevní destičky, tentokrát i se skrovnou trochou alkoholu
a mě budí zima a otlaky na artrotických kyčlích.
Taky ruka se probudila z milosrdné anesteze, má horečku
a pulsuje. A jako na potvoru, čas běží nejpomalejc,
když je člověku mizerně. K ránu je to obzvlášť tvrdé.
Můžu se utěšovat tím, že kdyby nebylo občasné mizérie,
nerozeznal by člověk ani chvíle, kdy je mu dobře. Slunce
mi konečně prohřívá tělo i mysl a útrpně očekávané
ráno je tady.
Snídám pivo, na víc už nezbylo, a probírám své možnosti.
Buď budu jezdit po všech kempech a místech
vhodných k nocování mezi Weinsett lem a Pilařem,
z nichž na půlku si nemusím ani vzpomenout, nebo
tuto vodu budu považovat za ukončenou a vydám se
48
k domovu. I když by mě po tom všem ani moc nepřekvapilo,
kdyby mé věci nechali jen tak ležet na břehu
a odjeli. Čert vem věci. Mám toho protentokrát dost.
Svetr vážu kolem pasu a zbytky rosy se brodím přes
pole na stopa do Mláky. Trvá slabou půlhodinku, než
zaskřípou brzdy náklaďáku.
„Co vezete?“ povídám mezi řečí. „Ále, vezu nějakou
děravou loď z Rozvodí do Veselí, ňáká parta vodáků se
s ní nechtěla tahat.“ Jímá mě temné podezření. „A nepamatujete
si, kdo vám jí vracel?“ „Počkej, mám to tady
v papírech. Nějakej… Jarda Choustník.“ Parťák. Nechtěli
se s ní tahat. Proto mě nechali v loji.
Sbohem, parťáku. A nezůstávej poslední, až s touhle partou
pojedeš na singla, říkám si, když přejíždíme poslední
předveselský most přes Lužnici.
Jiří Nosek – Pígo

Z knihy vodáckých povídek "Drž hubu a pádluj"

Komentáře

1: Jiří Pígo Nosek

Zasláno: 08:30 27. 8. 2015
Přes 70 stran vodáckých povídek si můžete zdarma stáhnout zde: http://bit.ly/vodacky_e-book1

2: Jiří Pígo Nosek

Zasláno: 17:28 5. 1. 2016
Opravuji odkaz na stránky knihy Drž hubu a pádluj:

info – http://kenyhovolej.cz/knihy/

koupit – http://www.hiko.cz/media/

3: monica

Zasláno: 09:31 14. 1. 2018
jsem zde, abych svědčil o tom, jak jsem se vrátil svého přítele dohromady více než 4 roky a všechno s námi probíhalo a my jsme vždy šťastní. až se jednoho dne můj přítel začal chovat způsobem, kterým jsem nemohl pochopit, byl jsem velmi zmatený tím, jak se ke mně chová a později ten měsíc už mě nevolal a zavolal svou sestru a řekl jí, že udělal se mnou, já zeptal jsem se ho, co jsem udělal špatně, abych si od něj zasloužil to vše, co říkal, že mě chce ze svého života a nechci mě vidět znovu v jeho životě, byl jsem šílený a také frustrovaný nevím, co mám dělat, byl jsem nemocný více než 2 týdny kvůli způsobu, jakým se ke mně zacházel. Miluji ho tolik, že je pro mě všechno bez něj, můj život je neúplný. jeden den jsem se rozhodl jít online, abych vyhledal pomoc tam, kde jsem narazil na svědectví ženy, která svědčila o tom, jak dr. JOJO přivedla svého manžela do 72 hodin, nikdy nevěřím ve všechno kouzlo toho, co se stalo. ale rozhodla jsem se zkusit, jestli se z toho vyvine něco dobrého kvůli tomu, že ho nechci ztratit. Kontaktoval jsem Dr.JOJO s e-mailovou adresou, kterou žena poskytla (drjojohealingcenter@gmail.com), že mi řekl, že můj přítel byl vzat jinou ženou, že na něj kouzlo zasáhne, a proto mi náhle nenávidí. pak mi řekl, že je třeba, aby od něj odnesl kouzlo, které by ho vrátilo do příštích 72 hodin, požádal o nějaké věci, které by kouzlo obsadily po třech dnech, kdy mi přítel volal a on mi řekl, odpusť ho, začal se omluvit na telefonu a říkal, že mě stále miluje, že neví, co se s ním stalo, že mě opustil. to bylo kouzlo, že Dr.JOJO, který se mu vyhnal, který ho přiměl k tomu, aby se vrátil ke mně, dnes mě a můj chtějí udělat svatbu. díky Dr.JOJOVemu za to, co udělal pro mě, bych dnes nebyl nic, ne-li pro vaši velkou pomoc. chci tě, moji přátelé, kteří procházejí touto láskou problém vrátit se ke svému manželovi, manželce nebo ex příteli a přítelkyni a kontaktovat (drjojohealingcenter@gmail.com) a uvidíte, že váš problém bude vyřešen.

4: Ogundele

Zasláno: 21:20 15. 3. 2018
MUSÍŠ ČÍST:

Jmenuji se Sandra jsem z Los Angeles, jsem zde, abych svědčil o skvělé práci velkého kouzelníka, který mi pomohl se všemi svými problémy dnes jsem šťastný kvůli němu, všechno začalo v roce 2002, kdy jsem byl ženatý s mužem Johanem Smithem UK, mě po 15 letech manželství unavuje a není žádné dítě a věci jsou pro nás obtížné, finančně jsme nebyli v pořádku a můj manžel se snaží o rozvod jen proto, aby mě žil sám a tvářil se životu, modlil jsem se k Bohu abych ho vrátil, až do roku 2016, kdy jsem se setkal s přítelem, který mě vedl k doktoru Ogundeleovi kouzelníkovi, který jí pomohl s vlastními problémy, povzbudil jsem ho a kontaktoval ho, první věc, kterou řekl, bylo, že moje problémy jsou u konce od kontaktovali ho za pomoc. Věřím mu a zeptám se ho, co mám dělat dál, řekl mi, co mám dělat, a poté řekl, že se můj manžel vrátí ke mně, aby mě prosil o kolena za 24 hodin, to bylo po 10 letech rozvodu, překvapivě po jeho práci, můj manžel přišel prosit na kolena, naléhavě ho přijal a informoval o tom Dr. Ogundele, řekl, že pro mě bude hodit Money Spell, aby moje rodina byla finančně výhodná, a pracoval jsem s ním po 48 hodinách všude jít lidé milují mě a mé podnikání se pohybuje dopředu za to nejlepší, teď jsem šťastná a ráda informovala svět, že je to nejsilnější člověk, se kterým jsem se setkal kdekoliv na světě, že má řešení jakéhokoliv problému, který máš, on není peníze vědomí, že pomůže a počkat, dokud jste v pořádku před očekáváním jeho ocenění, takže moji bratři a sestra, pokud jste v jakékoli situaci a potřebují pomoc i poradenství, měli byste kontaktovat Dr. Ogundele dnes a vaše problémy vyřešeny. Zde je jeho email: ogundeletempleofsolution@gmail.com a jeho číslo Whatsapp: +2349065101630 a Viber číslo: +27638836445. pro vás, kteří potřebují pomoc, a pro ty, kteří mi chtějí poděkovat za dobrou práci.

Přidat komentář

Přezdívka:
E-mail:
Prosím opište text:
Komentář: