Již tradiční vodácká výprava našeho kolektivu letos vyšla na řeku Otavu a termín 19.-21. července. Letos nás jel rekordní počet a to celkem 14 účastníků. Cesta vlakem do Sušice utíkala rychle, zvládli jsme i rychlý čtyřminutový přestup v Klatovech. Hned od rána bylo vedro a tak jsme cestou průběžně doplňovali tekutiny a také definitivně rozdělovali posádky. Já jsem samozřejmě jel zase se svým oblíbeným háčkem Princeznou. Byl sem pevně rozhodnutý být ještě více zodpovědným vodákem a to proto, že můj háček byl v požehnaném stavu. Z tohoto důvodu jel jako další pojistka s námi i její manžel Honza. Ten mi svoji ženu svěřil do opatrování a sám se stal zadákem na další lodi, kde za háčka dostal Mefista, který byl na vodě také poprvé. Tím pádem se zase vytvořila zajímavá posádka, u které se dalo předpokládat, že naši cestu budou zpestřovat častým koupáním.

Ze Sušického nádraží jsme to k půjčovně měli zhruba dva kilometry pěší chůze a pak už jsme začali přesunovat naše věci do plastových barelů. Já barelem pohrdl, věříc v kvalitu svého lodního pytle. Oproti loňsku jsem se dovybavil pouze zbrusu novým vodotěsným pouzdrem na fotoaparát. Přípravu na vyplutí znepříjemňovalo pouze urputně pálící slunce. Pak už následoval rychlý přesun k řece, kde už na břehu čekala eskadra našich sedmi žlutých kánoí.  Vyplouvali jsme pod jezem Malá Chmelná, který vypadal moc lákavě na sjezd. Chvilku jsem i zauvažoval, že bych začal cestu sjetím tohoto jezu, ale byl jsem tak uvařený, že se mi nechtělo tahat se s lodí nad jez. Rychle spustit lodě na vodu a už se jelo. Otava zde poklidně tekla a tak i pro nezkušené vodáky nebyl žádný problém začít si zvykat na řízení lodě.

Co mě hned zaujalo a velmi příjemně překvapilo, byla čistota řeky. Z toho jsme byli s Princeznou nadšení, což se odrazilo v rychlosti našeho pádlování a tak jsme během chvilky byli zase v čele našeho pelotonu. První zajímavější místo nás čekala zanedlouho, v místě kde nějaký zarostlý ostrov rozdělil říčku na dvě ramena. Zatímco levá straně byla dost široká a vypadala poklidně, tak pravé rameno bylo úzké a voda zde tekla rychleji. Po krátké poradě s háčkem jsem zamířil do pravého ramena. Voda zde  vřela a bylo potřeba se vyhnout asi jednomu nebo dvou větším kamenům, ale vcelku zde nebylo nic nebezpečného. Po krátkém a mírně adrenalinovém zážitku jsme vpluli do míst, kde se obě ramena řeky spojila a zde jsme zastavili u břehu, abychom počkali na ostatní. Ti si většinou pohříchu vybrali stejnou cestu jako my, což mi u některých posádek nepřišlo jako dobrý nápad. Také jsme zde zaznamenali první cvaknutí, které šlo na účet, koho jiného, než Honzy a Mefista. Když k nám kluci dorazili, tak byli mokří, ale vysmátí a nadšeně nám popisovali, jak se cvakli. V duchu jsem si říkal, že oni budou jasní vítězi v počtu cvaknutí. Ještě ten den jsem poznal, že jsem se mýlil. Další cesta probíhala v poklidu, alespoň pro nás s Princeznou, kteří jsme pluli pořád tak nějak napřed. Jelikož bylo velké vedro, tak jsme udělali krátkou zastávku u hospůdky v Čepicích, kde jsem poprvé ochutnal pivo Dudák.  To čepovali skoro ve všech hospodách i kempech podél řeky a než skončil víkend, vypil jsem ho takovou menší říčku. Někteří z nás se kromě osvěžení pivem, osvěžili i koupáním v řece a pak už jsme pluli dál.

Poklidnou a bezproblémovou plavbu přerušil až Podrábský jez. Způsobně jsme zastavili u pravého břehu a šli jez nejprve okouknout. To, že zde příhodně stálo i občerstvení, byla jistě jen náhoda. S dalším Dudákem v ruce jsem sledoval, jak několik vodáků sjíždí jez. Na první pohled to vypadalo, že přes korunu jde málo vody, ale u pravého břehu se to dalo v klidu sjet i ve dvou. Když Princezna dostala od Honzy svolení, že tenhle jez spolu můžeme sjet, šli jsme na to. Chtělo to jen se trochu rozjet a šup, byli jsme dole pod jezem. Pro laminátové lodě by to asi nebylo to pravé ořechové, ale na plastu žádný problém. Stejným způsobem postupně překonaly jez všechny lodě naší výpravy a cesta zvolna pokračovala dál.

Další jez Prácheň jsme opět všichni jeli normálně přes korunu. Zde to trochu víc drhlo, ale dalo se to.  Žádný z úseků toho dne nebyl nějak zvlášť rychlý a peřejnatý, ale na druhou stranu nás netrápily ani žádné extra dlouhé voleje. Poslední volej byl před jezem Rosenauer v Horažďovicích, ale zde už jsme stavěli s tím, že zde budeme nocovat v kempu u fotbalového hřiště. Lodě šly tedy z vody ven před jezem. Naskládat lodě na sebe a postavit stany, byla otázka chvilky. Pak už jsme zasedli na pěknou terasu vedle hřiště a mohli zhodnotit dnešek. Přitom jsem zjistil, že má sázka na Honzu s Mefistem nebyla správná. Nejvíc cvaknutí se nakonec povedlo Jurdovi s Dejvem. Dejv jel s námi poprvé, ale dle svých slov, měl bohaté vodácké zkušenosti. Ty rozhodně zúročil, protože se udělali celkem jedenáctkrát, čímž hladce hned první den překonali počet ztroskotání Titaniku z loňského roku na Ohři.

Dobrou náladu to však klukům nezkazilo, nikdo se nezranil a při panujících vedrech to bylo spíše osvěžení. Akorát Dejv musel trpět naše vtípky a narážky na jeho vodácké zkušenosti. Večer v kempu utekl rychle a příjemně. Další nový člen naší výpravy Ondra hrál na kytaru, čímž značně pozvedl kulturní dojem z naší skvadry. Je třeba dodat, že náš nadšený zpěv, kterým jsme jej doprovázeli, naopak veškerý kulturní a hudební zážitek pohřbil hodně hluboko.

Ráno jsem vstával tradičně první a moc příjemně mě překvapilo, že tak časně otevíral i kiosek. Ranní čaj, ranní pivo a míchaná vajíčka a byl jsem zase jako nový. Buzení ostatních, bohatá snídaně (hlavně na tekutiny) a hlavně pomalé a líné balení způsobilo, že jsme na vodu vyrazili asi později, než by bylo záhodno. Nikdo neměl náladu jez Rosenauer vyzkoušet a tak jsme spustili lodě až pod ním a vyrazili vstříc pověstné otavské kaskádě, jak se nazývá série několika jezů krátce za sebou.

A první jez na sebe nedal dlouho čekat. Jez Mrskoš je dost vysoký, aby se jej někdo pokoušel sjíždět, a je dokonce řazen do databáze nebezpečných jezů. Dá se celkem pohodlně přenést po betonovém chodníku po levé straně řeky, což několik z nás udělalo. Zbytek výpravy (včetně mě) byl i na tohle moc líný a tak jsme lodě koníčkovali. I když to možná není ten správný výraz, protože betonový chodník je dost vysoký a nikdo neměl tak dlouhou koňadru. Prostě jsme loď volně pustili jezem a pod jezem už čekal záchranný tým, který je chytal. Tenhle způsob určitě nemůžu doporučit, ale na tomhle jezu to za uvedeného stavu vody šlo bez problémů. Pak jsme se nalodili a znova vyrazili. Pobavila jedna posádka, která se při odrážení od břehu příliš přiblížila k jezu, provedla špatný náklon a tah vody je převrátil

Další jez Jarov se dal opatrně sjet při levém břehu přes korunu. Vody nešlo moc a tak se vysadili háčci a jelo se na singla. I tak jsem se přímo na koruně šprajcnul a dále se dostal jen za pomoci srandovních kopulačních pohybů. Ale nakonec se loď správně naklonila a už jsem byl pod jezem.

Háčci se nalodili a jelo se dál. Během krátké chvíle jsme byli u dalšího jezu. O jezu Svaté pole jsem měl načtené nějaké informace, hlavně varování před zákeřným vracákem pod jezem. Proto jsem chtěl být opatrnější a jez nejprve okouknout. Tentokrát jsme s Princeznou nebyli v čele a před námi jely asi tři lodě. A všechny bez otálení najely do jezu. Je pravda, že tenhle jez dost svádí ke sjezdu. Jako jeden z mála na Otavě má u levého břehu šlajsnu, pod kterou byl sice válec, ale nijak strašidelný. Když jsem viděl, jak lodě před námi bezstarostně sjíždí, zapomněl jsem na opatrnost a nechal se strhnout. Jen jsem se zeptal Princezny, jestli do toho jdeme a ona samozřejmě souhlasila. Poslední před námi zrovna sjížděla loď s jejím manželem. Na chvíli nám zmizeli z dohledu a pak jsem je krátce zahlédl, jak proplouvají válcem a  Mefisto vítězně zvedá pádlo nad hlavu. Pak už jsem je nesledoval, protože naše loď najela do šlajsny. Pod jezem se příď lodě zabořila do vln válce a sprška vody zalila Princeznu. Lodí to házelo, ale válcem jsme úspěšně projeli. Už už jsem chtěl vítězně vykřiknout, když najednou z ničeho nic se loď prudce naklonila nalevo. Vteřinku to vypadalo, že se nám to podaří ustát, ale pak už jsme šli oba do vody. Než jsem se ponořil do křišťálově čistých vod Otavy, tak jsem ještě zaregistroval, že Honza s Mefistem také tahají převrácenou loď na břeh.

Když jsem se vynořil, tak jsem zjistil, že se mi levá noha zasekla pod nějakým kamenem. Trochu to bolelo, ale zase mi to dalo potřebnou stabilitu, takže se mi podařilo udržet na místě a i přes silný proud jsem pravou rukou pevně držel naší převrácenou loď. V levé jsem měl pádlo, které jsem vyhodil na břeh a pak oběma rukama držel loď na místě. Díky tomu, že nás proud nestrhnul, se Princezně podařilo celkem rychle a bezpečně vylézt na břeh, přičemž jí rychle pomáhal Honza. Když byla jeho žena v bezpečí, tak vlezl do vody za mnou a pomohl mi loď vytáhnout na břeh. Rychle jsem zjistil, že všechny tři lodě, které jely před námi, dopadly úplně stejně. To už jez sjížděla další posádka z naší party. A scénář byl vždy stejný. Po překonání válce, na viditelně nijak nebezpečném místě, se každá loď nečekaně převrátila. Jednoduše řečeno, jez Svaté pole, postupně potopil všech sedm lodí naší flotily.

Měl jsem trochu smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se v duchu radoval, že jsem konečně (po třech letech vodáckých výprav) byl pokřtěn na správného vodáka a zažil své první regulérní cvaknutí. Navíc v krásném počasí a v čisté vodě. Z druhé strany jsem měl trochu černé svědomí vůči Princezně a malinko jsem si vyčítal, že jsem nebyl opatrnější a před jezem nezastavil. Za normálních okolností bych to neřešil, ale vzhledem k jejímu těhotenství mě to trochu trápilo. Naštěstí to vypadalo, že Princezna ani Honza to nijak neřeší. Naše cvaknutí bylo vcelku bezproblémové a bez zranění. Až večer jsem zjistil, že mám trochu poškrábanou levou nohu a můj háček měl naražené koleno. Drobné modřiny si zřejmě odnesli všichni, akorát Láďa si docela ošklivě rozsekl loket. Byl na místě ošetřen a za chvíli jeho ruka byla zafačovaná lépe než ruka egyptské mumie.

Vylili jsme vodu z lodí a já radostně zjistil, že vodotěsný obal na fotoaparát dostál svému názvu. Mohl jsem proto udělat pár foteček a dokonce natočit Hannyho, který se rozhodl, že jez prostě musí pokořit a tak vynesl loď zpátky a sjel ho znova na singla. A tentokrát úspěšně.

Vzhledem k počasí většina lidí nijak neřešila převlékání do suchého a tak jsme brzo pokračovali dál.

Jez Kozlov jsme zase v pohodě sjeli přes korunu a pak jsme si dali zastávku v hospodě ve Střelských Hošticích. Zde jsem nejprve usušil mokré bankovky, aby se z nich zase stala tvrdá měna, kterou jsem následně investoval do piva a výborné držkové polévky. Zdrželi jsme se zde déle, někteří využili pauzu a odpočívali v horizontální poloze na trávníku.

Jez ve Střelských Hošticích jsme pak koníčkovali a jez Horní Poříčí jeli všichni zadáci na singla. Přímo pod jezem byla hromada kamenů, na které se mi podařilo krásně najet, ale už bez cvaknutí. Dalším jezem bylo Dolní Poříčí, kde jsme koníčkovali po levé straně, protože přes korunu šlo opravdu málo vody a propusť uprostřed, měla dost vysoký skok. Jedině náš zdatný kytarista Ondra si jej zkusil na singla seskočit a byl úspěšný.

Odpoledne se přehouplo do své druhé poloviny a někteří lidé začali žehrat, že do konce dnešní plánované trasy je to ještě daleko a není proč se hnát. Po krátké domluvě jsme tedy změnili plány, které zněly, že dojedeme až do Strakonic a zakotvili jsme u kempu v Katovicích. Zde jsme vystoupili před jezem, který je popisován stejně jako nesjízdný a nikdo z nás už neměl chuť a sílu zkoumat, je-li tomu tak opravdu.

Kemp vypadal velmi přívětivě a tak jsme jen vybrali správné místo, postavili stany a spěchali do místní osvěžovny.

Nabídka jídel byla rozmanitá, pivo studené a obsluha příjemná, usměvavá a dobře rostlá v těch správných partiích. Poté co jsme se nasytili a napojili, tak část party si zašla na nedaleké hřiště zahrát nohejbal a druhá část se prošla k nedalekému nádraží při marné snaze o uspění v jiné zábavě zvané geocaching.

Večer se pak až nečekaně ochladilo a tak jsme se usadili uvnitř dřevěného přístřešku, Ondra začal hrát na kytaru a my jej doprovázet zpěvem. Jeho hru na kytaru, přestože mu postupně praskly dvě struny, ocenilo okolní publikum objednaným kalíškem zelené. Není třeba dodávat, že za naše doprovodné vokály nás neocenil nikdo ničím. Když jsem se odpotácel do svého stanu, tak ještě několik posledních vokalistů “zpívalo“ a Ondra hrál už jen asi na dvě struny.

Ráno jsem se tentokrát nevzbudil sám, ale probudila mě paní či slečna vybírající poplatek za ubytování. Probuzení mě nepotěšilo, naopak mě potěšilo, že zde (jako v jednom z mála kempů) nepožadují platbu za stan, ale jen a pouze za osobu.

Buď za to mohlo nečekané probuzení, nebo jsem den předtím snědl párek nevalné chuti. Každopádně mi nebylo moc dobře a nepomohla ani tradiční léčba ranním pivem. I ostatní vypadali unaveně a nikomu se nechtělo moc balit. Než jsem se úplně vzpamatoval, uběhlo celé dopoledne a od několika lidí padl i návrh, že už nepojedeme nikam a lodě odevzdáme zde.

To se mi nelíbilo, nechtěl jsem přijít o den na vodě. Podařilo se mi ostatní vyburcovat a přesvědčit je, ať dojedeme alespoň do Strakonic, což bylo zhruba 6 říčních kilometrů. Nakonec si všichni zabalili a vyrazilo se na cestu. Dva menší jezy jsme projeli přes korunu a v pohodě sjeli i další stupeň. Nikam jsme nespěchali, bylo vedro, čekala nás krátká trasa a tak se hodně soulodilo. Pak nás čekal průjezd asi 150 m dlouhou cvičnou peřejí. Těšil jsem se na adrenalinovější zážitek a nakonec jsem byl zklamaný, protože řeka v tom místě tekla vysloveně mírně. Za peřejí jsme udělali krátkou zastávku a pořídili společnou fotografii. Už to netrvalo dlouho a otevřel se nám malebný pohled na přibližující se Strakonice a tím i závěr našeho putování. Zakotvili jsme před nesjízdným Pětikolským jezem, vytahali lodě z vody a zavolali do půjčovny. Po předání veškerého vybavení jsme si dali výborný pozdní oběd (nebo brzkou večeři) v nedaleké restauraci a vyrazili na železniční nádraží. Díky výluce byla cesta domů komplikovanější, ale to už do vodáckého vyprávění nepatří.

Z Otavy mám moc dobrý pocit. Řeka je krásná a až nečekaně čistá, kempy upravené a ceny přiměřené. Pouze mi přišlo, že za půjčení lodí jsme zaplatili poněkud víc než třeba na Berounce nebo Ohři. Zda to je menší konkurencí půjčoven nebo jsme si jen špatně vybrali, těžko říci. Řeku mohu doporučit i méně zkušeným vodákům (samozřejmě záleží vždy na stavu vody). Osobně mi nepřišel žádný úsek vysloveně nebezpečný, ale po návratu domů jsem se dozvěděl, že ten samý víkend, na stejné trase, došlo k utonutí vodáka. Proto je třeba být náležitě opatrný. I krásná řeka může být někdy krutá……