Tak tenhle nápad se určitě zrodil ve znamení vola. Napadlo mě, že když je Vltava v létě zamořena rafty, plovoucími bary a jinou havětí, sjedu si ji mimo sezónu. A protože obvykle splouvaný úsek mi připadal moc krátký, rozhodl jsem se dát ji celou do Mělníka a pokud možno to po Labi natáhnout do Hřenska. V pátek balím batoh s lodí, stanem a spacákem. Počítám že už budou otevřené kempy tak to s rezervou trvanlivých potravin nepřeháním. V sobotu ráno vyrážím autobusem směr Praha hlavní nádraží. Ještě že jsem si na vlak koupil e-jízdenku, časová rezerva pro přestup z metra je minimální a před pokladnami je pěkně dlouhá fronta.. Takhle je to ale úplně v pohodě. Ve vlaku potkávám kolegyni, která se tváří překvapeně že mě vidí, ale je mi jasné že jsem pod dozorem zda opravdu jedu. Cesta probíhá hladce a tak v poledne vystupuji ve Vyšším Brodě. V hospodě u mostu je parta vodařů v již slušně podnapilém stavu a tak se nezdržuji, nafukuji, ukládám zavazadla a odjíždím. Na řece je pusto a prázdno, počasí přeje.

 

Teče slušná voda takže cesta rychle ubíhá. U dalšího jezu visí reklama Hudebního divadla Karlín s velmi motivujícím obsahem:

 

Tak nevím jestli jsem to s tím plánem trochu nepřehnal. Vzpomínám si ale na husitské heslo „nepřátel se nebojte a na množství nehleďte“ a ve svém přesvědčení se utvrzuji. Cesta rychle ubíhá a tak jsem vzápětí v Rožmberku a po chvilce před Krumlovem, kde si v otevřeném stánku dávám pitný režim a klobásu. Lezou tady horolezci tak chvilku pozoruji jak jim to jde. Potkávám tři lodě, které ale rychle nechávám za sebou. A již je tady Krumlov. Oblíbený jez je v přestavbě, vypadá to že až bude dokončen, nebude tady zdaleka taková legrace jako dříve.

 

Valím dál, a za chvilenku jsem ve Zlaté koruně. Od plánu kempovat tady mě odradí řev jakýchsi ožralých ubytovaných. Nu, přespím někde „na divoko“. Přistávám na sympatickém místě před Dívčím kamenem a rozbíjím bivak. Je to tak akorát, po upečení večeře se za chvilku stmívá. Dnes to bylo za odpoledne solidních 65 km po pěkných vlnkách. V neděli ráno balím a vyrážím. Tenhle úsek od Zlaté koruny do Boršova mám nejraději.

V Boršově se obvykle končí, teď je to pro mě opravdová „pionýrská“ výprava neb jsem to ještě nikdy nejel. Řeka je na to že vstoupila do Budějovické pánve překvapivě svižná s občasnými peřejkami. Pod silničním mostem potkávám zde sídlícího bezdomovce, který je nadšený že vidí loď. Je vidět, že se blížím k městu. Bohužel brzy se tok zklidňuje, což znamená že je konec švandy a začátek galejí – odtud až do konce pojedu po oleji přehrad a jezů. Průjezd Budějovicemi je docela rychlý, přeci jen jsou docela malé. Cedule nejmenovaného obchodního centra na břehu mi ještě připomíná že všechny kempy byly zavřené a spotřeboval jsem své omezené zásoby, které zde doplňuji. Při průchodu kolem chlazeného pultu neodolám a přidávám balenou bagetu. Tento moment, jak se ukáže později, byl fatální chybou. To ale ještě nevím a tak bagetu smlsnu a vyrážím dál. Za chvíli mě už monotónní nížinná krajina nudí, naštěstí už je zde Hluboká a začátek Vltavského kaňonu.

 

Počasí se horší a začíná foukat vítr. Jak jinak než přímo proti mně, takže se plavba značně zpomalí. Je ale pořád na co koukat, občas mi někteří rybáři, když slyší kam až jedu, nabídnou i panáka. To ale s díky odmítám protože protivítr mi začíná narušovat časový harmonogram. Žasnu co tady musí být ryb, protože rybáři sedí skoro každých 50 metrů J. Ani mě nestačí začít bolet zadek z dlouhého sezení a už je tady hráz přehrady Hněvkovice. Zde první náročné přenášení, ale lodičku mám lehkou tak to jde dobře. Krátký průjezd civilizací – Týn nad Vltavou a už je tady soutok s Lužnicí. Na samé špici poloostrova soutoku hnízdí labutě, labuťák je nějaký napružený tak radši rychle mizím. Pomalu se začínám rozhoupávat k ukončení dnešní etapy a je tu hráz Kořensko.

 

Takže tedy Orlík. Nezbývá než najít nějaké použitelné místo na přespání, dnešní dávka km (radši to už nesleduji) po oleji a proti větru stačilo. Večer je příjemný  a klidný. To se už  bohužel nevztahuje na noc – nějak je mi „divno“ a ráno se dostavuje „řídký případ s hustým běháním“. Zdá se že bageta prokázala svou kvalitu - takhle zle mi už dlouho nebylo. Nemám pomyšlení ani na snídani, ale násilím se donutím sníst alespoň sušenku. Balím a vyrážím dál neb mi nic jiného nezbývá … Vysílený organismus zdaleka nepodává takový výkon jak by bylo potřeba ale pomalu mi začíná být lépe. Objevují se vyloženě hezké úseky úplně bez rybářů.

 

Začínám se rozhoupávat že bych zvládl nějaký vydatný oběd, třeba jablko, a tu se za zákrutou objevuje Zvíkov a soutok s Otavou.

 

Dávám si tedy exkurzi po hradě a rovnám si tak hřbet. Protažení mi tak prospělo, že kromě jablka zvládnu i sušenku. Skupinka turistů je nadšená že vidí loď a zuřivě mávají. Úsek od Zvíkova má nejvíce zachovalý přírodní ráz – je tu samá skála a tak je tu minimum chat. Sušenka mi dodala potřebnou energii a tak mi pádlování jde o trochu lépe. Když začínám pomýšlet na svačinu a je mi už natolik dobře, že bych zvládl i něco „hutnějšího“, dojíždím k Orlíku.

 

Dávám si tedy svačinu a hned je vidět že jsem v turisticky významné lokalitě – nejen že se místní kachny nebojí, ale skoro až agresivně somrují kus žvance. Mají ale smůlu, sám mám málo :-) . Pokračuji dál. Přestože mám ještě spoustu času, už jsem docela vysílen  a tak na příhodném místě ukončuji dnešní etapu. Úzký poloostrov s krásnou písečnou pláží připomíná mořské pobřeží.

 

Další den už je zdravotní stav lepší – nemusím tak často přerušovat plavbu a vybíhat na břeh. Stále ale fouká protivný protivítr, s tím se ale nedá nic dělat. Když už mám chuť se na to … a dát si pauzu, objevuje se hráz Orlíku. K hrázi dojíždím zároveň se servisní lodí povodí. Ptám se chlapů jestli je v provozu výtah, ale bohužel ještě není plavební sezóna. Nabídku otevření přepadové komory s díky odmítám a opět přenáším. To se ukázalo jako dobrá volba, protože na hrázi je otevřená restaurace a tak si mohu doplnit ionty a dát si předčasný, ale teplý a vynikající oběd. Chvíli relaxuji, o to hůře se mi ale vstává – oběd byl opravdu vydatný. Když pak vidím Orlík zezdola se ani nezdá jaký spád Vltava dříve měla.

 

Na Kamýku, díky tomu že je na začátku schovaný v kaňonu, vítr nefouká skoro vůbec a tak se jede dobře. Vzhledem k tomu že jsem opět na úrovni staré hladiny, objevují se výhledy na hezké skály okolo. Jak se blížím k hrázi, krajina se snižuje a je tady opět protivítr. Dnes jsou čarodějnice, tak si ho asi objednaly na sabat. Hráz Kamýku opět přenáším a v Kamýku si doplňuji zásoby.

 

Na břehu se chystá hranice a testuje zvuková aparatura pro diskošku, tož raději rychle vyrážím, chci se vyspat v klidu. Jak to ale vypadá, to bude problém – kde je nějaké použitelné místo, zaručeně sedí rybáři. Nakonec se mi ale daří najít prázdný rybářský přístřešek který si pro dnešní noc zabírám. Ukazuje se to jako dobrá volba, protože prší. Ráno balím a vyrážím dál. Každý kilometr blíž ku Praze je vidět – houstne chatová zástavba a je čím dál častější výskyt přístavišť pro hausbóty. Také se projevuje, že dnes začala plavební sezóna a je státní svátek – objevují se lodě využívající mnou už tolikrát zatracený protivítr. Na cestu zpět mají samozřejmě motor. No, já mám zase pádlo.

 

Měl jsem ale být už o kus dál – protivítr a fyzické oslabení  mě zpomalily hádám o celý den. No, co se dá dělat. Pádlovat! Dojíždím k hrázi Slapské přehrady. Přenáším, ale původní záměr dát si v místní restauraci nějako posilu bere za své – je tu neskutečný nával, asi přijel parník ze Štěchovic. V tomto mě utvrzuje dav stoupající od přístaviště. Většina kouká jako kdyby v životě neviděla člověka s lodí na rameni. Dole se koná překvapení – dorazily hned dva parníky, z toho jedním je nádherný kolesový Vyšehrad.

 

Chvíli ho obdivuji, zatímco mne obdivuje (asi, nebo nechápe a klepe si na čelo) jeho osazenstvo. Po dostatečném naobdivování vyrážím nad bývalými Svatojánskými proudy dále ku Praze. Doufám, že se mi snad ve Štěchovicích podaří chytit volnou plavební propust, ale předjíždí mě parník Praha a tak je mi jasné že zase budu přenášet. A taky že jo! Pod štěchovickou lagunou Vltava chvilku teče, což je pro mě po těch kilometrech olejů příjemné zpestření. Taky je to dobrá pomoc při záchraně před rozzuřeným labuťákem – asi ho naštval ten parník a hledá, na kom by si zlost vylil. Při vynaložení maximální rychlosti, které jsem schopen, mu ale unikám. Odsud už cesta stojí za … Jsem už defacto v Praze čemuž odpovídá hustota provozu na silnici která vede po břehu. Po průjezdu kolem ostrova Kilián a krátké návštěvě vod vlévající se Sázavy se rozhoduji plavbu ukončit už zde - narušení časového harmonogramu a zítřejší odjezd na Slovensko mi nedovolují původní plán uskutečnit. Ujetých 260 km mi při přepočtu na anglické míry vychází nějakých 160 mílí. Jak se to zpívá v jedné písničce: „byl vazoun děsný síly, co 160 mílí ….“ - inu, nezbývá než konstatovat „silný jako býk a také tak moudrý“.

P.S. Ano, vím že se to jezdí v jiné náročnější podobě nonstop, ale na nafukovačce ??? Ale stejně to bylo hezký - příště do Hamburku J

Zasláno: 21:50 12. 9. 2013

Jsi frajer, Tibore! Vím co to je, pádlovat Orlickou proti větru. Kdysi jsme takhle s kámošema jeli Lužnici, ale potom, co jsme si užili na týhle přehradě, jsme kousek od hráze skončili. Žďákovák jsme tehdy v noci podjížděli snad 20 minut! Pes

Zasláno: 20:23 25. 9. 2013

Ahoj, klekám před tvým výkonem! Tenhle nápad mám už dávno, avšak odvaha na jeho realizaci zatím nepřišla.Prozradíš zde na čem jsi to vlastně jel? Česílko

Zasláno: 14:44 30. 9. 2013

Sjeto na nafukovacím kajaku Airfusion. Kdyby nebylo toho "řídkého případu s hustým běháním" tak by to bylo úplně v pohodě o den míň nebo až do Mělníka. Na lodi typu Pálava by to ovšem bylo SM :-)

Zasláno: 12:53 16. 10. 2013

Mohu potvrdit, že na Pálavě je to SM. Před asi 4 lety jsme dali za tři dny s kámošem Vyšák-Davle(ostrov Kilián). Poslední čtvrtý den jsme pak už jenom dojeli těch 20 kiláků do Prahy. Co se týká větru, tak taky (jak jinak) foukalo celou dobu proti nám ;-)