Když už nám letos nevyšla vánoční Sázava, protože mrška zamrzla, přijal jsem pozvání kamarádů Jardy a Vládi k podobné taškařici na řece Vltavě. Vyplutí se mělo uskutečnit 29.12. v ranních hodinách v Českém Krumlově. Vláďa dokonce mluvil něco o času 7.20, což mi už dopředu přišlo báchorkovité, neboť v tu dobu je přece ještě tma, že? Ráno jsem vyrážel z Prahy po páté hodině, jako že i s rezervou stíhám hodinu osmou. To jsem ovšem nepočítal s tím, že jakýsi šprýmař polil silnice do Krumlova vodou a tím vytvořil jedno velké kluziště. Nicméně, můj příjezd před půl devátou byl v limitu.

Na břehu již byly sundány zelené lodě a nebozí vodáci, kteří se k této akci přihlásili se právě převlíkali do montérek, různých šusťáku a ti šťastlivější do neoprénů. Nelenil jsem a připojil se k této činnosti. Když jsme byli již skoro hotovi a Vláďa jel uklidit tranzita s vlekem na bezpečnější místo, dorazil konečně Standa, jeden ze zakladatelů této akce. Trochu jsme jej vyhecovali k většímu tempu převlíkání, udělali společnou fotku a pak vzhůru do peřejí.

Sluníčko se dalo tušit někde za olysalými stromy a tak jsme doufali, že se rtuť teploměru přestane strnule držet nuly a vyleze výš. Nasedl jsem do svého Noah Agara, kam jsem dostal přidělen sud s pivem, neboť pitný režim se musí dodržovat i v zimě a vyrazili jsme. Proud nás laskavě vzal do své náruče a pomalu ale jistě nás sunul ke svému cíli. Vzpomněl jsem si, co  říkal Jarda : " No, my tady jezdíme spíš na pohodu." Ano, byla to pravda.

Lodě se spojily v jeden velký soulodící katamarán a nechaly se unášet vpřed. Bylo vidět, že mám co do činění s vodáky kochající se a sdružující se. Navíc, spojení lodí bylo výhodné hned ze dvou důvodů. Jedna se taková loď jen tak lehce necvakne, ale taky putující láhev se zahřívadlem nemá do dalších rukou daleko.

 

První zasávka nás čekala na levém břehu v tábořišti Marina. Kupodivu zde nebyl otevřený stánek s občerstvením a tak jsme se občerstvili ze zásob vlastních. Pak kluci začali verbovat do společné hry a v ruce drželi míček. No, byl docela malý ale říkal jsem si, že fotbálek s ním nebude alespoň náročný. Tak jsem se hrdě také přihlásil do hry. Jaké však bylo moe překvapení, když po začátku hry se míč nenacházel na zemi, ale v rukou hráčů. S hrůzou mi došlo, že jsem se přihlásil do hry ragby. No ještě že do obrany. Smůlou bylo, že jeden z protihráčů byl profihráčem ragby a tak při mé snaze zabránit mu průniku k naší bráně jsem v saltech odletěl do úctyhodné vzdálenosti. No nic, prohráli jsme, ale zřejmě za to mohl Standův výron kotníku, čímž nám vypadl hráč a v takovém oslabení jsme se mohli stanžit jak vzteklí, Orny lítala jak blázen, Vláďa sprintoval, ale vše marno. Hlavně, že úrazů nebylo víc.

 

Další plavba směřovala k jezu ve Zlaté Koruně. Pořád jsme nepotkali jediného vodáka, což bývá na Vltavě neobvyklé. Sem tam se na březích ještě objevoval sníh a tak jsme se snažili se s ním vyfotit, abychom vytvořili iluzi, jaká byla opravdu zima.

 

Šlajsna ve Zlaté Koruně byla bohužel zavřená a tak jsem se snažil loď přes ní přetáhnout. Přenášet sud s pivem se mi věru nechtělo. Na lodi jsem neměl koníčkovací šňůru a tak jsem použil pro přetažení pádlo. Nepočítal jsem ovšem s tím, že neoprénové rukavice velmi lehce sklounou pro zmrzlém plastu na pádle a tak jsem loď neudržel a ta prosvištěla šlajsnu bez mého ovládání. Naštěstí pod šlajsnou bylo málo vody a kanoe poslušně připlula ke schůdkům, kde jí kamarádi chytli. Pivo bylo zachráněno.

 

Takto jsme ještě sešoupli tři lodě, ostatní vodáci je za mohutného funění přetáhli. Nakonec se došmaťchal k jezu Standa a po skoro suchém tělese jezu se zřítil dolů. Bez cvaknutí, ale s notným nabráním vody.

Chvíli jsme přemýšleli, zda navštívíme zdejší otevřenou hospodu, ale zapadající slunce a pět kolimetrů před námi nás vedlo k tomu, že jsme pokračovali dál. Parta dvanácti lodí se rozdělila na ty, kteří přece jenom trochu pádlovali a na ty, kteří spíše soulodili. My ve předu jsme občas taky lodě srazili, ale zvláště Bára a Orny se zpěčovaly našemu soulodí, neboť v peřejích mezi loděmi docela cákalo. Což o to, mě to bylo jedno, Noah má vysoké borty, ale do Vyder a na háčice šplouchalo slušně.

 

Bez cvaknutí jsme se dostali až do krásného tábořiště U maringotky, kde jsme vytáhli lodě a vydali se na sběr dřeva neboť oheň byl nutnost pro přežití. Přitom jsme vyhlíželi druhou půlku výpravy, která se ne a ne objevit.

Za chvíli již oheň vzplál za pomoci výdobytků civilizace a Pepa a my se sešli v kruhu kolem ohně. Vodáci pořád nikde. A už se začlo vařit, smažit, opékat, jíst. Dokonce i sud jsme narazili a pořád druhá půlku nikde. Nakonec přifrčel Jarda bez Standy, kterého odložil do raftu se slovy :" To s nim fakt nejde."  Prý se Standa ve své alkoholické veselosti několkrát cvakl, ztratil brejle, boty a kdovíco ještě. Čekal jsem, že dorazí zkroušený vodák, promrzlý a zničený. Jak hluboce jsem se mýlil. Přijíždějící raft se Standou a Evou byl zdaleka nejveselejší raft, Standa sršel optimismem a dobrou náladou .

 

Ztracené boty nahradil igelitovými taškami, které měl zrovna po ruce nebo noze. Oheň již plál velkým plamenem a tak bylo dobře a teplo. Navíc pohled na roztočené pivo v nás probouzel další příjemné pocity.

 Šeřilo se a vodáci si rozestali svoje spacáky, karimatky, hamaky a další pelechy, kde chtěli přenocovat. Já jsem noc pod širou oblohou za třeskutých mrazů strávit nechtěl, a tak jsem využil ochoty kamarádů, kteří se na tábořiště přijeli podívat, že mě odvezli k mému autu. Vodáku jsem popřál dobrou teplou noc, tedy pokud půjdou spát. Prý někteří i šli.

Druhý den vše proběhlo hladce a plavba do Boršova měla jenom jednoho cvaknutého. Pravdou je, že letošní výprava ledoborce nepotřebovala, ve Vltavě bylo ledu opravdu minimálně a díky pěknému počasí byla plavba velmi romantická a povedená.

Zasláno: 10:00 4. 1. 2013

Super akce .. už se těším na další rok !! ;-)

Zasláno: 10:44 4. 1. 2013

Pěkně napsané ;-)

Zasláno: 12:59 5. 1. 2013

O něco málo více fotek u Káji v galerii http://kajik80.rajce.idnes.cz/2012-12-29_-_30_-_Voda :)