Nahrávám, čekejte prosím.

Sjízdnost řek

Lužnice 55 cm
Vltava 262 cm
Berounka 60 cm
Sázava 24 cm
>> Další sjízdnost
Dnes je: čtvrtek, 15. 04. 2021
předpověď počasí předpověď počasí předpověď počasí
Více na meteopress.cz.

Přeložte si web

lodě na celý život

Z diskuse

Půjčky pro všechny do 24 hodin.
Půjčky za 24 hodin pro celou z...
seriózní a rychlá nabídka půjčky.
Poskytujeme vám půjčky za velm...
Získejte půjčku do 24 hodin: eliska081957@gmail.com
Získejte půjčku do 24 hodin: e...
Získejte půjčku do 24 hodin: eliska081957@gmail.com
Získejte půjčku do 24 hodin: e...
Potřebujete 100% financování? marcela.krejsa01@gmail.com
Dobrý večer, chtěla bych se ze...
Jméno:
Heslo:
<< >>
Duben 2021
Po Út St Ct So Ne
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930

Nejbližší akce

14.12.20 Nabídka půjčky ...
01.01.21 sos finance...
04.06.21 12. ročník Pádl...
10.10.21 Jsme soukromí v...
>> Další akce

Nejnovější inzeráty


Úvěry lidem v bolestech

Dobrý den, mám kapitál, který bude použit k poskytnutí krátkodobých a dlouhodobých...

Man sells 'spiritual rats' for money spell in South Africa usa Cape Town, Johannesburg, Pretoria UK

Man sells 'spiritual rats' for money spell in South Africa usa Cape Town, Johannesburg, Pretoria UK...

50 000 do 10 000 000 Kč

Potřebuješ půjčku? Půjčka na splacení dluhu nebo na zaplacení účtů nebo na zahájení...

Rychlá nabídka úvěru.

Dobrý den, pane / paní, tímto e-mailem vám nabízím moje fundraisingové služby, pokud jste v...


Nejnovější komentáře

Čestná a spolehlivá půjčka do... Čestná a spolehlivá půjčka do... Potřebujete 100% financování?:... Spolehlivá a rychlá finanční p... Ahoj lidi,hledám háčka na Vavř...
 

Srpnová Ohře

Události |  Pája |  20. 9. 2012 | 

 

Od 17. do 19.8.2012 čekala část našeho pracovního kolektivu vodácká výprava na řeku Ohři. Celou výpravu organizačně zaštítil Hanny, který jednak zamluvil lodě a další vybavení a také naplánoval celou trasu, místa na přespání a dopravu tam i zpět. A také vymyslel název naší vodácké výpravy, kterou s morbidním humorem, sobě vlastním, nazvalpOHŘEb 2012. Několik dní před začátkem to začalo vypadat, že celou akci budeme muset pohřbít. Vodočty na všech internetových vodáckých serverech svítily červeně a jednoznačně hlásily, že řeka není sjízdná.

Až den těsně před odjezdem hladina stoupla o důležitý centimetr a navíc nás paní z půjčovny telefonicky uklidnila, že je sice málo vody, ale jet se to dá. Vzhledem k tomu, že už stejně bylo pozdě plánovat jinou řeku, tak jsme akci zahájili.

Na cestu nás vyrazilo celkem deset a posádky lodí tak tvoříli Hanny s Kačkou, Láďa s Tomášem, Palis s Mirčou, Jurda s Kačí a já s Princeznou. Snažili jsme se posádky naplánovat tak, aby vždy aspoň zadák v lodi měl nějaké zkušenosti z řek. Z Plzně jsme vyjížděli v ranních hodinách. Autobus nás přepravil do Karlových Varů, odkud jsme se dalším busem přemístili do startu našeho putování - Lokte. V obou prostředcích hromadné přepravy jsme nezapomínali řádně plnit pitný režim a tak nám cesta utekla příjemně a vcelku rychle. V Lokti na domluveném místě jsme si převzali lodě, narvali své věci do barelů a lodních pytlů, nalodili se a vyrazili na cestu.

Vyjížděli jsme něco po jedenácté hodině a čekala nás trasa do lesního kempu Hubertus, kde jsme měli dle plánu spočinout. Já s Princeznou jsem okamžitě navázal na loňskou souhru a jelo se nám pohodově. Ne všechny posádky měly takové štěstí. Osobně jsem byl zvědavý zejména na Láďu s Tomášem. Ládík měl sice loňskou zkušenost z Berounky, ale tu jel jako háček a tak měl na pozici zadáka premiéru. A Tomáš byl na vodě úplně poprvé. Proto jsem ze srandy jejich loď nazval Titanikem, aniž bych věděl, jak trefný to bude název.

První část cesty byla v pohodě. Ohře teče Loktem pozvolna a tak seznamování s lodí proběhlo u všech posádek v klidu. Kačí s Jurynou měli svou cestu zpestřenou tím, že za sebou ještě vlekli velkou duši z traktoru, připravenou k různým skopičinám. Nám zase na loď Princezna přidělala velký papírový transparent s nápisem Dream Team Vinice. Asi nás to trošku brzdilo (hlavně když začal foukat protivítr), ale rozhodně to přitahovalo pozornost lidí na březích. Pak už míjíme hrad Loket, který z řeky vyhlíží opravdu malebně a po chvíli se blížíme k prvnímu jezu na 191,7 km. Stavíme po pravé straně a jdeme jez okouknout. U pravé strany je betonový přechod pro ryby. Dle cedule u jezu není sjízdný. No....není. Chvíli ho nerozhodně zkoumáme, navzájem si dodáme odvahy a pak se rozhodněme jet. Jen posádka Titaniku si není jistá a tak v tom místě loď pouze koníčkují. Hned za nimi jede náš pokusný jezdec Hanny a sjíždí úplně v pohodě. Pak si sedám do naší loďky já a mířím k jezu. Maličko mě znervozňuje náš transparent, který rozhodně nečiní loď stabilnějším plavidlem, ale nakonec sjedu v pohodě a dmu se pýchou. Můj háček si tenhle zážitek také nechce nechat ujít a tak si bere loď od Kačky a bez problémů sjíždí. Hanny pak pořádně zamachruje a sjede jez ještě jednou a tentokrát na duši. Palis s Mirčou sjedou dokonce ve dvou a tak první jez máme za sebou bez ztráty kytičky. A jede se dál. Voda konečně začíná téct, čekají nás první peřejky, které jsou navíc zpestřené nízkým stavem vody. Naše cesta je pěkná kličkovaná a nikdo se nevyhne tomu, aby každou chvíli dřel dnem lodi o dno řeky. Ale pořád to jde a nemusíme se s lodí tahat. Akorát jez na 191.1 km musíme koníčkovat, jde přes něj málo vody. Protože jsme vyplouvali celkem dlouho, tak už je po poledním a my dojeli teprve do vodáckého tábořiště Loket na 190 km.

Přestože nás čeká ještě pořádná štreka, tak zde stavíme na malé občerstvení. Nakonec se zastávka protáhne a většina lidí si zde dá regulérní oběd. Nějaké to pivo na osvěžení a jede se dál. Oproti Berounce řeka Ohře skutečně teče (na některých místech) a tak je cesta mnohem akčnější. Z řeky vyčnívá spousty kamenů a tak má háček pořád co hlásit. A netrvá to dlouho a Titanik poprvé dostojí svému názvu. První ukázkové cvaknutí, které se klukům povedlo, jsem ještě neviděl, pluli jsme s Princeznou zrovna hodně vpředu. Ale příležitostí vidět to na vlastní oči, bylo nakonec dost a dost. Za první den se totiž posádce Titaniku povedlo udělat se celkem šestkrát. Jednu chvíli byli kluci ve vodě tak často, že snad ani nemělo smysl vodu z lodě vylévat. Vzhledem ke krásnému počasí jim voda asi nevadila, ale museli být docela dost otlučení od kamenů. Hodně veselé (alespoň tedy pro ostatní posádky) bylo poslouchat Tomášovo navigování.

Ty vole, Láďo, šutr vlevo. Ne vpravo. Ne vlevo. Už je to jedno, jsme v p....“ a šplouch.

Já osobně jsem se nejvíc nasmál poté, co jsme s Princeznou projeli nějakou větší peřejí, kde bylo i několik stupínků a hodně a hodně vyčnívajících kamenů. Tady jsme měli namále i my, podařilo se nám asi dva šutráky nabrat fakt pěkně, ale vždy jsme rovnováhu udrželi. Po proplutí peřejí prohlásila Princezna : “Zastav tady. Tohle je tutovka, tady se Titanik musí udělat.“

Tak jsme škodolibě čekali a netrvalo to dlouho. Přijel Titanik, šup šup, jeden kámen, druhej kámen a šplouch. Čochtan jako vyšitej. S Princeznou jsme se začali chechtat tak, že jsme nějakou chvíli nebyli schopni pádlovat. Každopádně, abych kluky jen nehaněl. Jednu výhodu jejich časté koupání očividně mělo. Přímo profesionálně se zlepšili ve vylévání vody a tak nakonec nás každé jejich vykoupání stálo jen opravdu minimální čas zdržení. Malou zastávku jsme udělali u Svatošských skal, které jsme chvíli obdivovali, doplnili rychle tekutiny v těle a zase vyrazili dále. Na místní zahrádce restaurace se zdržela pouze posádka Palis s Mirčou, kteří nijak nespěchali, řka, že nás stejně brzo doženou, až se Titanik znova cvakne. Je nutno podotknout, že měli pravdu. Titanik opět ztroskotal a Palis s Mirčou nás rychle dohnali. Po několikátém ztroskotání Tomáš zjistil, že v jeho lodním vaku je dost vody nato, aby tam mohl případně pěstovat rýži. To Láďa byl spokojenější - jeho barel nepropustil ani kapku. Nevím nakolik tohle svědčí o výhodách barelů oproti vakům. Možná Tom jen málo roloval. Každopádně věci měl ve stavu, v jakém by z nich měl radost akorát tak vodník. Slunce už se pomalu blížilo k obzoru a tak nebyl čas cokoliv řešit.Jeli jsme co nejrychleji, Titanik co nejrychleji vyléval vodu a nakonec jsme do lesního kempu Hubertus (ř.km 169,6 km) dojeli. Nevím kolik bylo hodin, ale už se hodně stmívalo. Pod stromy v lese, kde jsme chtěli postavit stany, už byla tma jako pr... pytli. Za svitu baterek jsme postavili stany, pak část party vyrazila ke stánku na pivo a něco k zakousnutí a ostatní rozdělali oheň a sesbírali něco málo dřeva, které se v okolí podařilo nalézt. Tomáš, který měl veškeré své věci mokré, se zatím dovybavil vším co bylo k mání. Většinu oblečení mu poskytl Palis, který mu dokonce nezištně dal i svůj spacák. Z jeho strany to samozřejmě byla obrovská oběť, protože teď byl nucen se nacpat do spacáku k Mirce. Já jsem se zatím na plynovém vařiči snažil ukuchtit bramboráčky s lanšmítem. Takový vodácký ondráš. Bylo to náročné, vůbec jsem na to neviděl. Já měl hlad jako vlk a tak mi chutnalo. Kamarádi mi to také chválili, ale nevím zda nebyli pouze shovívaví. Pak se sedělo u ohně, pilo pivo a kolovala Láďova výborná slivovice. Po čase začali lidičky postupně odpadat a mizet ve svých stanech. V mém stanu zmizela Princezna, za kterou tam na hulváta vlezl Láďa a nepodařilo se mi jej ven vyštvat, ač jsem se hodně snažil. Myslím, že naší rozpravou se musela bavit minimálně přilehlá část kempu. Celou debatu ukončil Hanny, který stan strhnul. Já jsem se pak přemístil k ohni a spal jsem pod širákem a Láďa s Princeznou spali ve troskách mého stanu. Nebo spíš na něm. Takže vlastně taky pod širákem.

Ráno jsem tradičně vstal jako první. Uvařil jsem si kafe a udělal snídani ze zásob. Pak jsem se šel pokochat cvičnou peřejí, která Hubertusem protéká. Voda krásně tekla a hučela a vypadalo to moc zajímavě. Byl sem pevně rozhodnutý to jet. Pak postupně vstali ostatní, spáchala se nějaká ranní hygiena a vyrazilo se do stánku na snídani. A pivo.Mezitím už několik posádek lodí začalo sjíždět cvičnou peřej. A nebyl to věru povzbudivý pohled. Viděl jsem jet asi šest posádek....a udělala se každá. Jediní dva kajakáři to sjeli bez problémů, posádky v otevřenkách šly všechny pod hladinu. To mojí jistotou trochu otřáslo a když pak dokonce i Palis řekl, že to raději přenese, začal sem váhat. Ne tak můj háček. Princezna byla pevně přesvědčená, že to spolu dáme.

Její věta : „Jestli se spolu my dva máme někdy udělat, tak teď a tady,“ mě přesvědčila. A tak jsme dolů pod peřej nakonec odnesli jen naše věci. Maličko jsme se ještě zdrželi u prodejního stánku, kde jsem si nechal čepovat pivo do petky. Teklo to pomalu a tak jsme čekání zkrátili jednou rundou rumů, na které nás pozval Palis. Mezitím velmi kamarádská obsluha občerstvení přesvědčila Princeznu, že na ní vyzkouší nějaké extra pálivé papričky. Její vytřeštěné oči po požití malého kousku papričky, mě asi nedostatečně varovaly. Mám pálivé věci rád, a navíc jsem blbec, který musí všechno vyzkoušet. A tak jsem si taky dal. Něco tak pálivého jsem ještě nejedl ! Cítil jsem, jak se mi derou slzy do očí a brýle se mi orosily. Mezitím byla petka plná a my dva se vydali ke své lodi. Pusa mě tak pálila, že jsem úplně přestal myslet na peřej. Spustili jsme loď na vodu a vyrazili. Peřejí jsme prolétli jako namydlený blesk, všem nebezpečným úsekům se bravurně vyhnuli a za potlesku přihlížejících zastavili dole u našich věcí. Přiznám se, že to byl velmi povznášející pocit. Až jsem zapomněl jak mě pálí pusa. Ještě jsem opomenul zmínit, že těsně před námi projela peřejí i Kačí. A to na té nafouklé duši. :-) Po nás to postupně sjely všechny posádky naší party. Dokonce i Titanik to projel bez problémů. Kdybych neviděl kolik lodí před námi si zde vylámalo zuby, ani bych tomu nevěřil. Úspěšné sjetí jsme zapili kapkou zelené, pak naložili své věci a vyrazili dále. Je třeba podotknout, že náš transparent byl po prvním dnu natolik potrhaný, že skončil v Hubertusu v kontajneru a dál s náma cestu už neabsolvoval.Jelo se vesele dál. Kačí s Jurynou už za sebou nechtěli vláčet duši a tak si jí částečně vyfouklou naložili na loď Hanny s Kačkou. Asi to taky moc pohodlné nebylo, ale aspoň je to tolik nebrzdilo. Titanik, který úspěšným proplutím hubertuské peřeje nabral sebedůvěry, své akcie částečně ztratil tím, když se na další peřeji znova potopil. Nicméně to, že jejich souhra je čím dál tím lepší, se ukázalo tím, že téhož dne už se pak udělali pouze jednou, což tedy bylo znatelné zlepšení. Cesta byla pohodová, krásná příroda okolo mi místy připomínala Berounku. Voleje byli jen minimálně, ale nedostatek vody se projevoval tím, že na některé úsecích jsme museli lodě přetáhnout. Ale vždy pouze pár kroků, nic dramatického, co by nám kazilo náladu. Na oběd jsme se stavili v hospodě U Dvořáků (ř.km 163,3 ), po pravé straně řeky. Zde jsem si dal pár piv a guláš, který mé chuťové buňky uspokojil a naplnil žaludek, který konečně přestal pálit po papričkách. Trošku se promíchaly posádky a dál jely obě Kačky spolu a Hanny si vzal na háčka Jurynu. A jelo se dál. Krátké voleje, šoupání dnem o dno, mírné peřeje. A pak jez Dubina (ř.km 162,6). Přijeli jsme k němu s Princeznou první a sjeli to prostředkem rovnou bez okouknutí jezu. Docela to s náma házelo, ale zvládli jsme to. Titanik to radši vzal vlevo a přetáhul. Náš příklad následoval Hanny a také sjeli. Po nich to zkusil Palis s Mirčou a překvapivě se cvakli. Když to Kačky viděly, tak raději přetáhly. Palis s Mirčou to brali sportovně, vylili loď a jelo se dál. Potom jsme si dali ještě jednu zastávku na pivo v kempu Na Špici (ř.km. 159,1), všichni ukázněně přenesli asi jediný opravdu nebezpečný jez Radošov (ř.km 158) a pak už pomalu začali vyhlížet nějaký nápis na levém břehu, který by nás upozornil, že zde máme zakotvit. Na ten den jsme totiž neměli v plánu nocovat v kempu, ale u chaty rodičů naší kolegyně Jarušky, která nám zde nabídla nocleh i s pohoštěním. Podle říčky Bystré přitékající zleva jsem poznal, že jsme blízko a pak už jsme viděli plachtu s nějakým nápisem, který byl částečně shrnutý větrem a tak nebyl úplně čitelný a nevěděli jsme zda se týká nás. Po našem sborovém volání “ Čajdo!!“ se nakonec naše kamarádka ukázala na břehu a tak jsme rychle zakotvili.

Vytáhnout lodě na břeh, seznámit se s celou rodinou, byla otázka chvilky. Prodělali jsme krátké školení o tom, kam mají chodit na záchod dámy a kam páni, a pak už zažbluňkalo první pivo ve sklenici. K večeři bylo nakládané vepřové maso, které bylo tak jemné, že člověk vůbec nemusel kousat a stejně se mu rozpadalo na jazyku. Zábava byla velmi zdařilá a spontální. Potom co jsem vypil asi tak čtvrtku sudu, jsem se dostal do stádia, kdy jsem začal vyprávět vtipy. V tom mě výborně doplňoval pán domu. Už si ani nepamatuji co vše jsem říkal a předpokládám, že má artikulace už nebyla z nezřetelnějších. Večer jsem završil taneční kreací, kdy jsem zřejmě vynalezl úplně nový taneční styl. A pak jsem šel spinkat. Ráno jsem zase vylezl první a od Jarušky maminky jsem dostal naprosto luxusní vodáckou snídani. Míchaná vajíčka s chlebem a černý čaj. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Pak začali vylézat ostatní a hromadně posnídali párky. Hodně pomaličku jsme začali balit (a dopíjet sud) a nakonec jsme po vřelém rozloučení odplouvali asi s půl hodinovým zpozděním oproti plánu. Jak se nakonec ukázalo, ta půlhodina byla klíčová. Cílem naší cesty byl Pernštejn a odhady na vzdálenost, kterou musíme doplout se dost rozcházely. Lodě dřeli dnem o šutry trochu častěji, ale žádný karambol se nestal a dokonce i Titanikjel bez cvaknutí. Cvičení holt dělá mistra. Po bujaré noci byla na některých lidech znát únava docela dost. Nejvíce vyřízený byl Jurda a tak pádloval spíše symbolicky. Udělali jsme jednu malou zastávku na vykoupání a pořízení několika foteček. Jez Jabukov (ř.km 150) jsme projeli všichni pohodovou šlajsnou a jelo se dál.

Záhy jsem poznal, že únava doléhá i na mého háčka. Princezna sice pádlovala pořád stejně usilovně, ale její navigační povely zněly dost příkře. Pro odlehčení nálady jsme se dokonce na chvilku vystřídali. Bylo to poprvé co jsem seděl na háčku a nedělalo to moc dobrotu. A tak jsme se zase rychle přehodili zpět. Čas letěl jako šílený a plánovaný odjezd vlaku z Pernštejna se neúprosně blížil. Teď už jsem ani já, při své optimistické povaze, nečekal, že to stihneme. Nakonec to bylo s chlupem. Zakotvili jsme v Pernštejně (ř.km 139) a obě Kačky nechaly své věci v lodích a upalovaly na nádraží. Narychlo domluvený nouzový plán totiž zněl, že pokud stihnou vlak aspoň ony, tak pro nás pak z Karlových Varů přijedou auty. Vlak zdárně stihly a my jsme mezitím vyložili a odevzdali všechny lodě. Kdyby jsme od Jarušky vypluli o tu půl hodinku dříve, možná jsme vlak stihli všichni.Ani takhle ale nebylo zle. Po odevzdání lodí jsme se přesunuli do místní restaurace U Slunce a zde si objednali oběd. Přestože restaurace nebyla zrovna narvaná, tak jsme na jídlo čekali nejméně hodinu. Většina lidí zde pila už jen kofolu, akorát já si dal pivko. Pak jsem ukecal Princeznu do panáků a nakonec se k nám přidala i Mirča a poslední lampu jsem vnutil i paní výčepní. Poté už pro nás dvěma auty přijely obětavé Kačky, rychle nás převezly do Karlových Varů, kde jsme autobus do Plzně stihli těsně před odjezdem. Cesta do Plzně už pak proběhla bez dalších komplikací. Pomalu jsme začali rekapitulovat vše co jsme zažili a také plánovat, kterou řeku pokoříme příště. Předběžná volba padla na Otavu.Celý prodloužený víkend byl moc příjemný a poznali jsme novou řeku. Možná to bylo nepříznivým stavem vody, ale na řece nebylo až tolik vodáků. A také mě překvapila poměrně malá hustota kempů a hospůdek podél řeky, což jsou však věci, které naopak mohou někomu vyhovovat. Ujeli jsme celkem skoro 60 říčních kilometrů a kromě a několika boulí a modřin, jsme neutrpěli žádné zranění. A už teď se těšíme až zase budeme moci na vodě zvolat „Ahoj!“

Komentáře

1: MarekP

Zasláno: 21:15 27. 10. 2012
Při současném počasí je tohle počteníčko úplný balzám na duši. Krásná připomínka letních výprav. A s popisovanou partou zřejmě musí být pěkná sranda.... :-)

Přidat komentář

Přezdívka:
E-mail:
Prosím opište text:
Komentář: