Brousím si tak po internetových stránkách snad všech půjčoven vodáckého vybavení na řeku Berounku. Organizuji letos další vodáckou výpravu na tuto řeku, která mi loni tak učarovala a při přípravách neponechávám nic náhodě. Vzhledem k nízkému rozpočtu na tuto akci, si poctivě zjišťuji podmínky všech půjčoven, propočítávám půjčovné a dopravné. Kdyby takovým způsobem přistupovali státní úředníci k výběrovým řízením, tak je na tom náš státní rozpočet mnohem lépe. Při splouvání internetových stránek jedné půjčovny mě zaujme jedna informace.

Bude se otevírat sezóna na Berounce. Ochotná půjčovna k tomuto dodá zdarma veškeré vybavení. Pojede se z Plzně do Dolan, zhruba 14 km. Rychle vše promýšlím, blesková domluva s mojí lepší polovičkou a už píšu email. Druhý den již mám odpověď, počítá se s námi. Už se začínám těšit a po očku sleduji předpovědi počasí. Jen týden před plánovanou akcí v Plzni v noci ještě pořád solidně mrzne a ani přes den se člověk zrovna nezahřeje. Začínám mít malé obavy, jak akce zapůsobí na maželku. Na vodě ještě nikdy nebyla, ale po mých nadšených referencích o loňské Berounce je připravena se mnou vyrazit na prodloužený víkend na řece. Otevírání Berounky tak beru jako takový malý test. Buď to manželku chytne...nebo bude lépe začít hledat nového háčka.

Konečně den D. 21.4. 2012. Počasí vcelku ucházející, polojasno, teplo tak akorát.

Manželka je nervozní, jako tradičně vždy, když jde do něčeho, co neplánuje ona sama. Po příjezdu na místo, které se zove Na prokopávce, již vidíme spousty lidí, kteří si rozebírají žluté plastové lodičky. Okamžitě na mě dýchne ta správná atmosféra. Větší či menší partičky vodáků, rodinky s drobotinou, lidé snad všech věkových kategorií. Všichni se usmívají, i když se neznají si tykají. Půjčovna dala k dipozici vydry, turany i několik raftů. Majitel půjčovny si mě pouze odškrtne v notýsku a vybídne ať si vyberu lodičku. Měli jsme zamluvenou vydru a tak hned jednu sunu kousek stranou. Pak si nafasuji dvě pádla a pro manželku i vestu. Ne že bych měl v plánu jí vykoupat, ale není úplně vedro a tak to beru spíše jako další tepelnou vrstvu. Plastový barel nepotřebuji, mám vlastní lodák a v něm jen pár kousků oblečení pro případ nouze a malou svačinku.

Manželka zatím opatrně sleduje řeku. V místě odkud máme vyplout je užší kamenné koryto a voda zde teče celkem svižně.

„Tady se cvakneme hned při nastupování a rovnou můžeme jet domů,“ sýčkuje žena a já to raději nijak nekomentuji.

Pak na místo přichází Neptun, oblečený pouze v bílé tóze a vyzbrojený trojzubcem a velkým klíčem. Nepohrdne nabízeným občerstvením v podobě zlatavého rumu a pak odvážně vkročí do řeky. Jen přitom pohledu se mi jisté orgány scvrkávají do velikosti, nad kterou by se opovržlivě ušklíbla i ta nejtolerantnější žena. Neptun si však z ledové řeky nic nedělá, pronese krátký projev k otevření vodácké sezóny a pak klíčem odemkne řeku. Já bych zde očekával spíše vodáckého pánaboha Melounka, než vládce moří, ale což. Ono se vlastně ani neví, jak takový Melounek vypadá.

Posledních pár informací a rad od organizátorů a můžeme vyjet. Vlastní cesta není nijak organizována, každý si může jet dle svých schopností a svého gusta. Společný je pouze cíl - vodácký kemp v Dolanech.

Čekáme se ženou, až odjede první várka lodí, aby nedošlo k dopravní zácpě a pak nasedáme. Přes obavy manželky se nic nestane a v pohodě vyplouvání. Chvíli radím jak správně pádlovat, varuji ji před některými výrazy, kterými ji mohu cestou počastovat a hned proplouvání prví peřejkou. Je mírná, ale přesto několik lodí před námi má problémy. Je znát, že tuto akci využilo i spousty úplných nováčku. Vyhýbáme se všem nebezpečným místům i potencionálně nebezpečným posádkám a vesele plujeme dále. Dokonce i slunce nám milostivě ukazuje svoji tvář. Během chvilky proplouváme kolem louky u sv. Jiří, kde zrovna je pouť a pak již odpovídáme na první ahoj, znějící ze břehů.

Slunce krásně hřeje a můj háček to využívá, nastavuje slunci tvář a zrovna dvakrát nepádluje. Já jsem ale smířlivě naladěný a tak v klidu pádluji sám a vychutnávám ten pocit. Připlouváme k prvnímu jezu na Bílé hoře, který přenášíme vlevo. Pomáhám přenést jednoho turana, který připlul po nás a za odměnu jsme pak kropeni vodou od hravého pejska, patřícího k této posádce, který nás řádně zmáčel při našem odrážení od břehu. Slunce je za mraky a tak není moc teplo, ale můj háček to (kupodivu) bere s úsměvem.

Pak se dostáváme do prvního místa, kde máme menší problémy. Řeka se zde značně zužuje a silný proud táhne lodě k pravému břehu, kde vyčnívají nad vodu větve nějakého křoviska. Všechny lodě před námi, které vidím, jsou nemilosrdně hozeny do tohoto křoví, ale všechny posádky to ustojí. Snažím se křoví vyhnout, ale proud je silnější než jsem čekal a příď směřuje přímo pod větve. Hulákám na háčka, ať kontruje, tomu se zasekává pádlo o nějaký kámen a pak kánoe přídí vpluje do křoví. Můj háček naštěstí nezazmatkuje a nenaklání se stranou, ale zalehne na záda, kryjíce si obličej pádlem a tak neutrpí žádnou ránu (a nevyklopí nás). Mě se konečně podaří loď ovládnout a vymanévrovat z křoví a tak pokračujeme cestou bez šrámů, neřkuli vykoupání. Jak jsem se později dozvěděl, ne každý toto místo zvládnul a tak zde bylo i několik čochtanů.

Manželka příhodu bere jako zajímavé zpestření a nenechá si tím kazit náladu. Když se nedaří kazit náladu zákeřně květeně, málem se to daří zákeřně zvířeně. Dostáváme se na úsek řeky, který je doslova zamořený nějakou poletující havětí. Drobná zvířátka nejsou mé hobby a tak netuším co to je. Vypadá to jak velký mravenec s křídly a mračna těchto tvorečků obklopují loď i posádku. Snažíme se zamořeným úsekem projíždět co nejrychleji. Háček vepředu je muškami pořádně obalený, já vzadu jsem na tom trochu lépe. Ale raději dýchám jen nosem. Zde by stačilo jen na delší chvíli nechat otevřená ústa a člověk by byl brzo sytý. Naštěstí ty potvory aspoň nekoušou. Několik kilometrů máme tuto společnost a pak se řeka jako zázrakem zase pročistí. Otvírám loďák a dáváme si svačinku, poněkud méně exotického složení než nám nabízela sama příroda. Pak už se blíží další jez v Bukovci. Všechny posádky před námi přenáší vlevo. Chci se jet podívat až k jezu, uklidňujíce háčka, že nebude problém se vrátit a také přenést. Tohle manželka kategoricky odmítá a tak se raději nepřu a přistáváme. Pak ještě pomáhám vystupovat další posádce, která jede úplně mokrá a veze si v lodi slušnou zásobu vody. Křoví, které se pokusilo přerovnat manželce účes, tuto posádku nemilosrdně vykoupalo. Větším problémem je, že nikdo z tříčlenné posádky nemá nic suchého na převlečení. Naštěstí postupně připlouvají další členové této partičky a každý přihodí něco suchého a tak mohou pokračovat v cestě, aniž by riskovali zdraví. Já zatím mlsně okukuji jez, vychutnávajíce si tatranku. Nakonec se rozhodnu raději přenést a tak za chvíli odrážíme pod jezem. Zde je však hodně málo vody, je to tak na přetahování. Mě se do vody moc nechce a tak pracně hledáme cestičku. Nakonec najdeme místo kde je vody tak akorát a cesta pokračuje dále.

Chvíli jedem dost svižně, kdy dokonce i manželka začala pořádně pádlovat. Pak zvolníme, dle mého odhadu se už blížíme k cíli. Obloha je už dost zamračená, ale manželka si stále užívá atmosféru, dokonce mě okřikuje, ať tolik nepládluju, aby cesta trvala co nejdéle. Nakonec, šnečí rychlostí připlouváme k dolanskému jezu. Kotvíme u pravého břehu a jdeme jez okouknout. Je rozvalený, trčí zde spousty dřevěných kůlů, ale v levé části je místečko, které by se dalo sjet, ale zrovna pod ním se to pěkně mele. Společně s další osádkou odhadujeme naše schopnosti a kroutíme hlavou. Pak přijíždí další lodě. První z nich kormidluje jeden z majitelů půjčovny. Vesele nás zdraví a pak bez nejmenších problémů sjede. Mladá háčice sice schytá spršku vody, ale nevypadá to nijak hrozně. Hned poté sjíždí další loď řízená chlápkem, který veze dvě děti. Ani tahle loď nemá nejmenší problémy a navíc ani nenasaje žádnou vodu.

Když manželka vidí, že to sjel pán i s dětma, rozhoduje se, že by jsme to taky mohli zkusit. Raději jí nenechám nad tím moc přemýšlet a rychle nasedáme a jedeme směr jez. Konec konců, i když se cvakneme, tak kemp v Dolanech je už skoro nadohled. Pořádně to rozjedu a šup. Asi sem to netrefil úplně nejlépe, zprava nás zaleje jedna vlna, ale v pohodě sjedeme, nicméně dole se trefíme přímo do nějvětšího zabaláku. Pořádně zaberu, háček taky a projíždíme. Ale v lodi máme vody, že by se zde dali chytat ryby a manželka je úplně mokrá. Já lehce navlhlý a od kolen dolů taky až na kůži. Ale necvakli jsme se. Spokojeně gratuluji manželce úspěšnému sjezdu prvního jezu. A navíc je i pokřtěná vodou. Poslední desítky metrů do kempu jsou náročné, loď s vodní zátěží už není tak stabilní, ale žádné další pohromy nás už nečekají. Kotvíme a rozesmátí vylézáme na břeh. S majitelem půjčovny pak vylévám loď a pomáhám mu ji rovnou uschovat. Do loďáku voda nenatekla a tak se manželka jde převléci, já se jen vyždímu a pak zapadneme na místní občerstvovny na klobásu a na pivo. Manželka nadšená, já rád, že jí to chytlo. Když po nějaké době z místa odjíždíme, začíná krápat. I to počasí jsme tedy nakonec vychytali. Zřejmě nad námi bděl Melounek. Teď už jen odpočítávám dny do konce června, kdy máme v plánu si sjet z Dolan až do Roztok.......