Konečně letos nastala ta chvíle a i já jsem položil svoji loďku na hladina, spočinul v ní (myšleno v loďce) a vydal se po proudu řeky.

Celý týden okukuji stavy na českých tocích a nakonec se rozhoduji pro Sázavu a klasický úsek Týnec Pikovice. Teče příjemných 37 kubíků v Nespekách a to slibuje příjemné pohoupání na vlnkách a žádnou nebezpečnou situaci.

V sobotu ráno vstávám a hned ráno zjišťuji, kdy mi jede vlak z Pikovic do Týnce. A propadám panice, mám necelých dvacet minut na to, abych si vše sbalil včetně lodi a vyrazil. Jo není nad to, dělat vše na poslední chvíli. Vytahuji baraku z postele (ano vlastně pořád spím na lodi) a snažím se ji organizovaně nacpat do pytle. Samozřejmě se mi to napoprvé nedaří, ani napodruhé to není ideální, ale loď je konečně v pytli (obalu). Do další báglu přihazuji neopren, vestu a helmu, nezapomínám ani na pádlo a pumpu. Vše odnáším do auta a startuji, protože vlak nečeká.

Cestu do Pikovic už znám zpaměti, takže nikde nebloudím a v Pikovicích jsem 15 minut před odjezdem vlaku. Ufff. Vedle mě parkuje mladý pár který také vyndává z auta nafukovací loď, zdravím vodáky a jsem rád, že nebudu dnes jediný blázen na řece. Házím loď na záda, do jedné ruky bágl do druhé pádlo, zamykám auto a mašíruji na vlak. Na zastávce potkávám další vodáky s barakou, kteří mě vítají slovy: „Správně, co dělat doma, když venku je tak krásně“. V tom s nimi souhlasím, po chvíli dochází i pár, co jsem potkal dole a všichni se dohromady dáváme do řeči. Ať žije vodácká soudržnost. Bez problémů se domlouváme na koupi společného lístku a to jsme se v životě neviděli. No není to vodáctví kouzelné?

V Týnci vystupuji a známou cestou si to šinu do kempu nad místní jez. Za aktuální vodního stavu je sjízdný. V kempu už je odhadem dvacet kajakářů a registruji ještě další nafukovačku. Začíná to nejhorší, musím nafouknout loď, stačí pouze 500x stlačit pumpu a je hotovo a má krásná bárka je připravena na další akci. Ještě se převléci do neoprenu, vesty, helmy a mohu začít. Házečku jsem nechal doma, takže nemám kompletní HVH.

Startuji společně se svými spolucestujícími, zatímco oni volí průjezd v levé třetině jezu, já jedu osvědčeným místem při pravém břehu. Rychle se vymotám proudy pod jezem a pod Týneckým mostem už jedu před nimi. Na obzoru mám pouze jednu baraku. Ve stejném pořadí dojíždíme i na další jez Podělusy. Z odstupu několika desítek metrů vidím, že loď přede mnou jez okukuje, sjíždí šlajsnou a bez problémů odjíždí zpoza jezu. Využívám toho a jez sjíždím bez okouknutí. Ve šlajsně ani pod jezem není žádná překážka, takže si užívám pohodových vlnek a nádherného svezení na sluníčku. Ve stejném složení a stejným stylem se přenáším i přes následný jez Brejlov. U jezu zmizela levá koza u šlajsny, takže vypadá jinak než jsem zvyklý, ale šlajsna je nepoškozena a na svém místě, tak to má být.

Před Káňovem mi baraka přede mnou pomalu ale jistě odjíždím. Snažím se jet, co to dá, aby by mi neujeli a viděl jsem, jak překonávají jez. S vypětím všech sil se mi to daří. I tento jez je bez problémů sjízdný šlajsnou. Vlna pod jezem mě ale zklame, čekal jsem, že bude o něco výživnější, nu snad příště. Pod jezem už zvolňuji tempo a začínám si užívám pohody na vodě. Volným tempem dojíždím na jez Pěnkava, který mě málem dostává, pod jezem přitéká boční proud, který mi trefuje špičku lodi a odhazuje mě ke břehu. Bohudík je baraka tak tuhá loď, že se neohne do vrtule. Okamžitě srovnávám loď podél břehu a pak už se jen houpu ve vlnkách pod jezem a těším se na Krhanickou peřej.

Peřej přichází za chvilku a je nádherná. Vlnky kam oko dohlédne, žádné nebezpečí. Užívám si jízdu jedním z nejkrásnějších úseků na českých řekách. Ve třech čtvrtinách si uvědomuji, že kupodivu celou peřej pádluji napravo na mé silnější ale ne tolik jisté straně. Kdybych si to nevšiml ani to nepoznám, protože loď jede jistě a rovně. Hned za peřejí mě přejíždím osamělý jezdec na laminátce. Zdravíme se a prohazujeme pár slov o tom, jak je jízda na singlu skvělá a není nad ní. Nad ten krásný výhled do kraje, který nekazí háček. Na spoléhání se pouze na vlastní síly a že není se třeba strachovat, co ten háček zase provede.

U lesního jezu je cedule, že je již otevřen kiosek, v půli března neuvěřitelné! Zastavuji a U zlomeného kajaku si dávám oddech a jednu limonádu. Když se vracím k lodi, akorát přijíždějí staří známí z vlaku, zdravíme se a míjíme se. Oni zastavují a já odjíždím.

Lesní jez zdolávám s elegancí, využívám zdejšího silného náhonu a schválně najíždím kus před šlajsnu. Náhon nezklame, stáhne mě kousek a tak se trefuji přesně do šlajsny. Projíždím zatáčkou a už vidím most v Kamenném Přívoze, za chvíli jsem u něj. Zajímalo by mě, jestli je mezi mostem a jezem zhruba uprostřed řeky stále potopená laminátová loď, kterou jsem tam v dubnu 2011 zahlédl. Dnes není nic vidět. Blíží se můj nejméně oblíbený jez na Sázavě, protože jsem se zde dvakrát málem cvaknul. Tentokrát se mi nic takového nepřihodilo, jez byl milosrdný a dostal jsem se přes něj bez problémů.

Na „voleji“ před Žampachem si neodpustím chvíli surfovat ve vlnách z pravostranného přítoku. Jez Žampach překonávám přes korunu při levém břehu vlevo od šlajsny. Vpravo od šlajsny by to bylo pohodlnější, takto musím hned pod jezem točit doprava, ale není to nic co bych nezvládl. Další jezy už mě dnes nečekají, už jen vlny a pohodička, klídek.

Opojen bezstarostností, první letošní vodou, sluníčkem a diváky na břehu začínám vymýšlet blázniviny. Dochází i na tolik oblíbenou jízdu ve stoje. Což o to na rovině to není takový problém a vypadá to velice efektivně, ale když to zkouším ve vlnkách, tak se situace rychle obrací. Na pevné lodi bych to asi dal, ale baraka mě okamžitě vyučí, ohne se hned na první vlně a já mám štěstí, že mě to vykopne do středu lodi a ne z lodi ven. Padám na kolena, rychle se zvedám na sedačku, omlouvám se lodi a snažím se rychle po anglicku zmizet a doufám, že toto extempore mnoho lidé nevidělo :-)

Poslední kilometr před Pikovicemi na mě padá totální odpor k jakémukoliv pohonu lodi a měním se na takzvaného „solárního zadáka“ obnažuji se do půl těla, zaléhávám do lodi a začínám s vypalováním první letošní zebry. Proč zebry? To je jednoduché, protože přes faldíky bříška se celé bříško neopálí a pak, když se člověk narovná, tak má zebru a zadarmo. Stylem solárního zadáka se nechávám unést až k Píkovickému mostu. Zde svou první letošní plavbu končím.

Vytahuji loď na břehu, převlékám se a nechávám usušit loď i neopren. Volá mi Wolfino, tak ho poškádlím, že jsem na vodě a on v práci, no neslyší to rád. Poté vše sbalím do auta a s pocitem krásně prožitého dne odjíždím.

Ahoj a na Doubravě na viděnou.