Hluboce vážený a milý pane spisovateli. S hlubokým zármutkem v srdci Vám oznamuji, že vodácký bůh Melounek se definitivně vzdal patronátu nad našimi vodními toky. Dle kusých informací usuzuji, že se přesunul kamsi na severovýchod do míst, kam démon vodácké globalizace ještě nezaťal svůj spár.  Kde řeka je stále ještě řekou a vodák vodákem. Kde pádlo šedého říčního vlka ještě opravdu šplouchá, neboť jednak nemá problém probít se tlačenkou lodních trupů k vodě a jednak není přerušeno řevem vodních turistů. Kde lodě před vyplutím není třeba nafouknout, a proto jsou štíhlé a krásné. Kde ještě existují tůně, nad kterými se sklánějí vrby a peřeje, ve kterých řeka zpívá. Kde se táboráky nehasí recyklovaným pivem a kde ještě může v hebkém oparu ranní mlhy potkat vodáckou holku peroucí trenýrky svému kormidelníkovi.

     To, co se na českých řekách děje dnes, připomíná ze všeho nejvíc letní páteční odpoledne na pověstné euroroletě D1 v podání nesvéprávných adeptů kursu kamikadze. V některých úsecích je provoz tak hustý, že mezi tábořišti lze se pohybovat suchou nohou a to středem řeky. Na této pouti je prakticky zbytečné užívat zprofanovaného vodáckého pozdravu „ahoj“. Jednak proto, že byste se uzdravil k smrti, jednak proto, že většina lidí, které cestou potkáte, jsou Němci, Holanďané, Rusové, či Japonci, kteří češtinu zhusta neovládají. A nejen z tohoto důvodu je používání vodácké hantýrky na vodě obecně nežádoucí. Budete-li mít totiž štěstí a narazíte na střízlivého Čecha, bude se pravděpodobně i tento na termíny jako zabalák, šprajc, komínek, koňadra, či volej dívat jako Xi-Xao na flašku od coca-coly. Zareaguje možná na špricku, ale rozhodně jinak, než byste čekal.

     Vydá-li se ještě dnes skutečný vodák na cestu řeky, musí se smířit s tím, že se v pestrobarevném babylonu lidských typů, národností a plavidel ztratí jako plivanec v Kersku. Není již jeho úkolem provést loď nástrahami řeky a získat tak obdiv oddaného háčka, ale najít pro svou loď alespoň kousek volné vody. Což se zpravidla i zkušenému matadoru vodáckého řemesla podaří tak jednou denně. Klasickému vodákovi, který ještě pamatuje doby, kdy lágroval na Krávovně uprostřed července sám, tak připadá cesta po dnešní řece jako obraz vodácké apokalypsy.

     I řeka samotná se změnila. Není již sportovním výkonem spustit se šlajsnou, kde záludný šutr pod hladinou číhá, aby rozpáral kýl vaší lodi. Lidská touha po řádu a pořádku vytrhala již dávno většině šlajsen zuby a změnila je v neškodná betonová koryta, kterými se denně s pádlem vysoko nad hlavou spouští stovky a tisíce vodáckých nýmandů, kteří po úspěšném projetí propustí zaplavují okolí vítězným rykem. A je jim úplně jedno, že svého skvělého sportovního výkonu (zdolání asi metrového převýšení) docílili na raftu, původně zkonstruovaném pro sjezd Niagarských vodopádů. Ostatně klasické laminátové lodě, či dokonce dřevěné žebrovky patří dnes už pouze do říše bájí a v našich vodách jsou vzácnější, než v české politice politik, který nekrade. Neprorazitelné plastové lodě pomalu obrušují zapomenuté šutry ve zbytcích peřejí a s nimi mizí i sláva vodáctva. Hliníková pádla s umělohmotným listem, která většina dnešních vodáků nazývá vesly, nikdy nepraskají, neb splňují přísná bezpečnostní kritéria komise Evropské unie pro osobní plavbu. Jako příjemné osvěžení působí v tomto kontextu na vodáka setkání s vorem zvícím jihočeské návsi, na kterém parta študáků slaví silvestr.

     Zcela neomluvitelné je pak chování většiny účastníků vodního provozu. Háčci nepádlují, neb neví, že musejí. Kormidelníci k tomu mlčí, neb neví, že jsou kormidelníci a tedy pány tvorstva. Jsou ostatně zhusta rádi, že jim při záběru nevypadne z ruky pádlo a z pusy čvaňhák. Díky tomu háčci nemají potřebu remcat a obdivovat své kormidelníky a přestávají tím býti háčky. Z této a z výše uvedených příčin hlásí šutry až ve chvíli, kdy je, jak říká můj přítel hrobník „cítí pod řiťů“. Jinak se opalují, chytají lelky a jim příbuzný hmyz a nechápou, proč je loď opatřena dvěma vesly, rozuměj pádly. Všeobecná nuda a vzájemná neúcta háčkovského a kormidelnického stavu je pak kompenzována nadměrnou spotřebou levného alkoholu, díky níž můžeme být svědky kuriózních situací, jako je sjíždění jezu pozpátku, slalom na voleji, či nedobrovolné opuštění tábořiště.

     Když vodák opustí cestu řeky, nemusí dlouze hledat hospodu. Je jich víc než milo. Stojí na každém kilometru řeky, plují po ní a ty v oblasti tábořišť se ze všeho nejvíc podobají menze ČVUT. Vodák se v nich už nepotkává s partou, neb se v pulzujícím a řvoucím davu partě ztratí. Též neklábosí, protože překřičet randál vodácké hospody je dnes stejná pošetilost, jako chtít si to rozdat s baterií motorových pil na Šumavě, v době kůrovcové kalamity. Z téhož důvodu nehraje na kytaru a nezpívá. Nedivte se, pane spisovateli. Myslím, že byste se taky nesnažil rozbalit Vodáckou holku v narvaném vagonu metra.

     Vodákovi zbývá jen krátká chvíle těsně před svítáním, kdy davy konzumentů částečně usnou a částečně zkolabují a kdy kioskář znechuceně vypne magneťák a zaklapne okénko. V ten okamžik zalká vodákovo ukulele tmou a řeka se na chvilku probudí do dávno, dávno minulých let. A žabí vodníčci, kteří ještě neodešli dobrovolně do Brixenu, vylezou na břeh a kvákavými hlásky se přidají. Ale ne na dlouho. Po několika prvních akordech se rozsvítí nejbližší karavan a vyběhne z něj rozlícený Teuton s nůžkami v ruce. Přestřihne vodákovi struny, vykopne pár stanových kolíků a s chrchláním se vrátí k manželce vyspávat opici.

     Vodák si sbalí kytaru do vlhkého futrálu a mezi auty a karavany se proplazí ke stanu. Cestou si odře kolena a zamokří poslední pár suchých ponožek. Rozepne zip a stan ho pokropí ranní rosou. Nasouká se do studeného spacáku a třikrát se převalí. Pak vyleze ven, pohladí loď, zapálí si cigárko, sedne si na břeh řeky a chvíli poslouchá to ticho. Ještě přemýšlí, jestli nemá probudit háčka, aby aspoň chvíli poslouchala s ním, ale neudělá to. Je mu samotnému dobře. Navíc za tři hodiny beztak vstávají, tak ať se holka aspoň trochu vyspí. Ono vlastně nevadí, že nepádluje, nehlásí šutry, nevaří, nestaví stan a nezahřívá spacák. Jinak je to konečně docela dobrý hák. A zítra je čeká kus řeky. Vodák típne nedokouřenou cigaretu, odpustí Teutonovi zničené struny, smíří se s Holanďany, Japonci, ba i Rusy a definitivně zaleze do spacáku. Když usíná, drobně se rozprší. 

     Takže, hluboce vážený a milý pane spisovateli, ono to vlastně ještě není tak úplně na h….

 

Honza Brož - skupina Devítka  www.devitka.cz

   

Zasláno: 20:52 15. 3. 2012

Parádní počtení

Zasláno: 21:22 15. 3. 2012

Mluvíš mi z duše

Zasláno: 12:22 16. 3. 2012

asi tak nějak...není už víc co dodat...bohužel...nebo zatím snad ještě bohudík?

Zasláno: 14:16 16. 3. 2012

Krásné počtení, zahřálo na dušičce.

Zasláno: 13:10 17. 3. 2012

Skvělý konec. Nelze se věčně jen hněvat, musíme hold přijmout co přichází. :-)

Zasláno: 13:36 17. 3. 2012

Moc pěkně napsaný ..... ale působilo to na mě jako sledování večerních zpráv na ČT1 , tzn. depresivně. Já si myslím,že to zase až tak hodně tragický není. Tedy není ....Vltava,Sázava,Ohře a další nejježděnější toky by mě asi během sezony přesvědčily o opaku,ale před a po sezoně (prázdninách) to myslím ještě jde a je i spousta dalších řek a říček ,které jsou splavné a málo navštěvované.

Zasláno: 17:19 17. 3. 2012

Ty Rusy si vyprošuju :) ale jinak moc dobrý !
Mně třeba taky dost vadí fakt, že nejde volně tábořit , a člověk je uměle tlačen do "civilizovaných " podmínek.

Zasláno: 14:17 22. 3. 2012

Bohuzel pravda... zbyva pouze dodat, ze pan Smid to vedel a "vzdal se sveho patronatu" uz minuly rok v dubnu.

Zasláno: 15:38 3. 4. 2012

Až na tu pasáž: "Není již sportovním výkonem spustit se šlajsnou, kde záludný šutr pod hladinou číhá, aby rozpáral kýl vaší lodi. Lidská touha po řádu a pořádku vytrhala již dávno většině šlajsen zuby a změnila je v neškodná betonová koryta, kterými se denně s pádlem vysoko nad hlavou spouští stovky a tisíce vodáckých nýmandů, kteří po úspěšném projetí propustí zaplavují okolí vítězným rykem. celkem pěkné :) Stav jezů (a to i těch nově budovaných) je často tragický, u těch nových dokonce pro jistotu již často šlajsny chybí úplně.

Zasláno: 09:20 30. 4. 2012

Svatá pravda. Když vidím tu ožralou sebranku na vode, nebo v kempu, radši jedu dál. U jezu si dám pivko, klobásu a pádluju. Navečer si nenápadně vlezu někam do lesa, houštiny a pohoda. Hvězdnaté nebe, nebo déšť, rosa, však to znáte. Občas se zadaří, že potkám stejné památníky, staromilce, oldtimery. A pak se dlouho do noci povídá, zpívá, i nějaké lahvinky kolují, a je nám všem fajn.
Až mne potkáte na vodě, tak jsem ten vousatej padesátník se starým dřevěným pádlem a nafukovacím člunem gumotex, který je z r. 1985. Ahoj. samoliter.

Zasláno: 18:48 2. 5. 2012

Je to tak jak Honza píše.Jen si dovolím podotknout,že bohudík ještě lze najít hezkou vodu na víkend.Nutno ještě dodat,že je to o termínu.Už přes dvacet let jezdíme první květnové víkendy a ještě to lze přežít ( i když Vltava je fakt hustá).Letní vodu už bych asi fakt nepřežil a ani to nechci zkoušet.Je príma potkat v kempu partu , se kterou si zahraješ a zazpíváš,bohužel si už ani nepamatuju, kdy se mi to naposled povedlo a opilých uslintanců,který se mi věšej kolem krku a vykřikujou "zahraj mašinku" mám plný zuby !!! Buhužel všechny aktivity typu voda,kolo atd. jsou atraktivní pro "smetánku", která neví o čem to všechno vlastně je,a tak se na ně Melounek snad ani nezlobí a my ostatní je musíme nějak zkousnout.On se na nás Melounek i s panem Šmídem jistě kouká i když jsme třeba na vandru,kde se před lidmi jde ukrýt docela dobře,protože jsou(bohudík ) místa(Střela,Javornice,Uterák .....) kam se dá dojít jenom po svých.A tak buďme rádi,že se máme kam schovat.V podstatě o tom bylo trampování i za komunistů. A tak ahoj a nebuďte trudomyslní.Bača.

Zasláno: 22:11 20. 7. 2012

Jezdíme s partou +/- 30 dětí první týden v červenci. Musíme si vyhlédnout čas, kdy ti opilci ještě vyspávají a jde to. Hlavně si pohodu musí vytvořit lidé. Letos se povedlo zase se sejít kolem půlnoci s vodáky u ohně a zazpívat si.
Mimochodem mám dojem, že povinná účast na vodě již netáhne. Před pár lety to bylo horší...
Jako odměnu jsem si ve středu sjel s dětmi Lužnici ze Suchdola do Staré Hlíny po staré řece na jeden zátah (26 km) a byla to paráda. Jeli jsme na prázdné řece v absolutním tichu. Poděkování všem, co se o řeku starají - byly jen 4 stromy na přetah.
Jeden kemp na cestě a jedna hospoda ve Staré Hlíně. Ta samota byla osvobozující.
Všem ahoj.

Zasláno: 07:56 22. 7. 2012

Taky jsem byl na Lužnici... Jestli jste ta banda, co jela vesměs na Jizerách a podobných laminátech a koupali se v Rožmberku u hráze za tý šílený bouřky, tak já jsem ten půlnoční vodák s lahví rumu. Ahoj

Zasláno: 15:38 2. 8. 2012

Dnes je vše komerční a doba žebrovek a laminátek se již nevrátí :(.