Den třetí 26.7.2011
Protože průtok řeky pomalu klesá a mám dnes v plánu ujet 30 km tentokrát chtěně a ne jako poslední dny. Ráno urychluji snídani a balení stanu. Po snídani už v půl desáté odrážím od břehu. Ráno na řece je krásně, sluníčko svítí, jemně hřeje a nikde ani noha. Užívám si romantického výhledu. Blížím se k jezu Čilá, již z dálky vidím, že u šlajsny trůní dvě labutě. Letos jsou mi asi souzeny. Dávám se na modlení, aby to byly vodákům nakloněné labutě. Pomalu se přibližuji. Labutě mě zpozorují a diví se, co tam pohledávám. Nejprve okolo sebe zvědavě kroužíme a čekáme, co udělá druhé strana. Během společného „tance“ se mi daří dostat se až ke šlajsně. Na nic nečekám a k údivu labutí mizím šlajsnou pryč. Dole trefuji několik kamenů a v duchu se lodi omlouvám.
Tekoucí vodou pod jezem se nechávám unášet 3 kilometry ke Skryjím, kde na vodu nasedá spousta lodí. Vědomě i podvědomě zvyšuji tempo a snažím se všechny předjet, mám rád volný výhled na řeku. Abych zvýšené tempo udržel nasazuji o něco ostřejší rychlejší songy ze svého jukeboxu (taková rychlejší verze ještěřice je tak akorát)  Když už si myslím, že předjíždím poslední loď, objevuji na obzoru dalších pět lodí, ach jo. A toto se mi opakuje třikrát. Po dvou třech kilometrech, kousek za Týřovem jsem konečně první, zvolňuji tempo, vydýchávám se a užívám si výhledu na prázdnou krásnou řeku.
Volným tempem dojíždím do známé hospody U rozvědčíka a kontroluji čas. Díky stíhací jízdě jsem tu o více než hodinu dříve, než jsem plánoval. Nu což, stalo se. Dávám si pivo a rozdýchávám se. Po chvílí dojíždí davy a vytváří krásnou frontu u pípy. Rozhoduji se nečekat a nestát frontu na jídlo a pití a jet dál. Roztoky jsou skoro za rohem a času mám dosti. Do Roztok jedu něco přes hodinu a čtvrt. Cestou mi dělá obtíž jen betonové monstrum – jez v Nezabudicích. Vzpomínám ještě na starý provalený dobře sjízdný jez. Tento nový už je krutě nesjízdný, ale hlavně, že je tu vodní elektrárna … Hen na kraji Roztok je hospoda u Jazzu, kde si hodlám užít místní skvělé a vyhlášené kuchyně a v klidu se opřít a ulevit zádům, které se opět začaly ozývat. Kuchyně jako vždy nezklamala a krkovička se špenátem je famózní. Venku to přikrmím ještě zmrzlinou a začínám sbírat síly na přenášení blízkého jezu.
Jez přenáším vlevo a s přenášením mi pomáhá muž z Liberecka v pruhovaném trikotu, čímž mu ještě jednou děkuji. Za jezem řeka krásně teče, užívám si proudu a klidu na řece.  Po dvou kilometrech mi klid ruší parta 14 lodí s omladinou, kteří kousek přede mnou nasedají. No nic musím zase zabrat (to je dneska den), sice se mi podaří je předjet, ale nedaří se mi jim ujíždět a pořád je slyším. Proto ve Zbečně zastavuji a odklízím se do hospody na zahrádku na jedno a nechávám je jet dál. Plán vychází a když se vracím do lodě, už je řeka opět prázdná. Partu však potkávám hned za první zatáčkou, bohudík jsou na břehu a teprve nasedají. Přitlačím na pádlo, zanotuji si nějakou infantilní písničku a hned jim mizím. Po voleji za už hlasitého zpěvu všech možných písní, čím infantilnějších tím lepší, se pomalu dostávám k jezu v Račicích. Ještě že mě nikdo nevidí, okamžitě by mě asi zavřeli do blázince. Račický jez v pohodě sjíždím šlajsnou, dole se vyhýbám betonové stěně a mířím do přilehlého kempu. Jako odměnu za dnešní námahu si dopřávám teplou sprchu, večerní klid a pohodu u kiosku, kde se opět má psychická pohoda dostává k normálu.

Den čtvrtý 27.7.2011
Ráno vstávám až po v půl deváté. Dneska mě čeká jen 20 kilometrů a není kam spěchat. Po ranní hygieně není kiosek stále otevřen, vydávám se zabalit stan a zapakovat všechny věci do lodě. Poté se vracím ke kiosku, který je konečně otevřen a obložen nekonečnou frontou. Vystojím frontu, během které vzpomínám na minulého nájemce kiosku, za něho takové fronty nikdy nebývali. Otráven čekáním si dávám na stojáka limonádu a sušenku a raději odjíždím. Do Berouna mě čekají tři vypečené voleje, pokud se na nich nezblázním, tak už asi nikdy. Nu vzhůru do toho. Prvních šest kilometrů do Nižbora zaháním hlasitým „zpěvem“ nyní už jen infantilních písní v ještě infantilnějším podání. Od zbláznění mě zachraňuje jez v Nižboru, který je příjemným zpestřením jinak stojaté vody. Jez je bez problémů sjízdný přes korunu a nehrozí zde žádné nebezpečí cvaknutí. V klidu se přenáším přes korunu a odjíždím na další volej. Tentokrát pouze 4 kilometrový. I zde si prozpěvuji, bohužel břeh je lemován rybáři a musím krotit svoji hlasitost. Takto umravněn se dostávám až do Hýskova.
 

Je čas oběda a krom Berouna je toto jediný kiosek na cestě. Obědvám klobásu, ulevuji zádům a užívám si krásného dne. Čeká mě už jen 10 kilometrů, z čehož první polovina po kupodivu voleji. No nic, sezením se mu nevyhnu a je třeba se s ním poprat. Volej před Berounem není ani tak dlouhý (pouhých 5 km), ale vidět krásně celý před sebou, takže neutíká a neutíká potvora. Naposledy se ponořuji do písňového opojení a cesta mi docela utíká. Nic si nepamatuji, takže mi cesta asi krásně utekla nebo to mozek konečně vzdal :-)
V Berouně na jezu se probírám, zastavuji a aranžuji autofoto, abych měl alespoň jednu svoji fotku z vody.

Celý den svítí sluníčko a tak se těším, až budu za Berounem a užiji si tekoucí vody až do Srbska. U Berounského jezu je vybudován provizorní rybochov do zatáčky, který je sjízdný na vlastní nebezpečí. Neodolám a samozřejmě ho sjíždím, v dolní pasáži spíše už drncávám. Podaří se mi doskákat až do řeky a mohu se plavit tedy dále. Plavba skrz Beroun je kouzelná, na obou březích jsou parky a chodníčky, z vody vypadá Beroun jako velice krásné a útulné město. Za Berounem se konečně objevuje proud, který mě potáhne až do Srbska. Dostavuje se ta správná vodácká pohoda, sluníčko svítí, na řece nikdo a řeka teče. Kochám se výhledem na krajinu Českého krasu. Užívám si všeho, přestávám nadobro pádlovat a opaluji se.
 
Před Srbskem, cílem mého putování, se dostavuje nostalgie, že vše už končí, že to bylo hezké a uteklo to až moc rychle. I ty záchvaty šílenství mi najednou připadají menší. Takto nostalgicky naladěn jsem proudem donesen až do cíle. U kempu vytahuji loď na parkoviště a čekám na odvoz. Nu bylo to pěkné. A hlavně – DÁ SE TO!!


Shrnutí
Závěrem mohu říci, že plavba na osamoceném singlu je rozhodně zážitek. Vřele bych ji všem doporučil. Kupodivu není to tak fyzicky vyčerpávající, mnohem větší nápor je to na psychiku. Takže pro mě případné následovníky mám následující rady:
1.    Naučit se pádlovat na obě strany - nutnost
2.    Zpevnit ruce, břicho a záda – dá se přežít, ale bolí to
3.    Velkou zásobu dlouhých, úderných a rozumných písní – pro zachování zdravého rozumu
4.    Malou zásobu krátkých infantilních písní – pro zachování zdravého rozumu
5.    Zdravou hladinu šílenství – jinak se do takové akce nedá jít
6.    Velkou výřečnost a trpělivost – když je třeba všem dokola vysvětlovat, že jedete opravdu sami
7.    Poznámkový blok a tužku – pro zaznamenání zážitků a psychických stavů
 

Zasláno: 19:49 3. 2. 2012

Ahoj Dušane,
tak tomu říkám počteníčko.V těchto mrazivých dnech je to balzám na vodáckou dušičku:-)).Máš to skvěle napsaný.Snad se uvidíme na Loučný:o).

Zasláno: 08:52 4. 2. 2012

Za okny minus patnáct - to je hezký teleport do slunečních dnů na Berounce. Zvláště vysoce hodnotím zavěrečné shrnutí, které jde klidně použít na jízdu v deblu s háčkem nemakačenkem a to na některých významných volejích na českých řekách.

Zasláno: 19:07 4. 2. 2012

Jak už jsem zmínil u "prvního " dílu ..... pěkné. Někdy to budu muset prubnout taky (myslím tu solo jízdu),ale na Bééérounku asi neéé ... i když ..... nikdy neříkej nikdy. Taky jsem prohlašoval,že bych se už "NIKDY" nevrátil do Kolbenky a ejhle,jsem po 27 letech zase u řemesla. Jo,jak píše Míla : venku je x-hnusných mínus a tady svítí slunko :) :) Dobrej počin Dušane.

Zasláno: 10:11 5. 2. 2012

Po včerejší procházce kolem zamrzlé řeky je to opravdu pořádný rozdíl. Včera mrznu a teď se grilluji (bráno obrazně). Takže dík za kus příjemných písmenek

Zasláno: 11:03 5. 2. 2012

No Čolku, já myslím, že to je takový rozšířený mýtus o volejích na Berounce. Pravda, moc neteče, ale z Liblína až k hospodě U rozvědčíka jsou místa, kde to fakt teče a když je volej nad jezem, tak není dlouhej, ale takovej standardní. Pokud to srovnáš s Lužnicí vyjma úseku z Tábora do Bechyně nebo se Sázavou z Ratají do Týnce, myslím, že to vyjde nastejno. Takovej nejděsivější volej je před Višňovou do Roztok a z Nižbora do Berouna to taky moc neteče. Pak ale chvíli zase jo. Ale navíc ma Berounka jednu významnou přednost a to, že až do Berouna jedeš prakticky přírodou, sem tam nějaká obec, žádná dálnice, prostě klid, pohoda. Berounka určitě stojí za to.

Zasláno: 18:16 5. 2. 2012

Abych řekl pravdu Čolku, taky jsem se ji vyhejbal jak čert kříži:-))).A to jenom proto co jsem o ní slýchával.Takzvaný "hororový oleje" a pod.Jeli jsme ji před 2 rokama a už se mrzím, že jsem ji tak rychle odsoudil.Příště na ni jedu zas.Ta příroda fakt nemá na Berounce chybu.

Zasláno: 20:26 5. 2. 2012

Osobně bych za nejstrašnější voleje na Berounce označil ty před Zvíkovcem a před Nižborem.
Nejkrásnější úsek zcela jistě Zvíkovec-Skryje-Rozvědčík-Roztoky.
Je pravda, že na Berounce se jezdí kvůli klidu a přírodě a ne honit divoké peřeje a záludné šlajsny.

Zasláno: 00:55 6. 2. 2012

Navíc na ní (aspoň nahoře) není tolik ožralých vzducholodí...

Moc pěkně napsané, potěšilo a vyvolalo vzpomínky na letošní léto. Někdy si Berounku taky musím sjet sám, i s partou to byl balzám na duši. Jeli jsme po dešti z Chrástu k hospodě U Jezzu, bez zápisníku ani nevím kde jsme nocovali, v patnácti lidech byly jaksi důležitější věci k pamatování než jméno kempu. Půjčené plasťáky, asi čtyři jeli poprvé.

Co bych měnil? Určitě počet lidí, bylo nás jako vždycky moc, Berounku bych určitě jel v menším počtu nebo právě sám; a určitě bych bral spíš menší kempy a víc koukal co se kde točí za pivo - už nikdy se nehodlám nechat ukecat abych pokračoval o kemp dál, kde určitě budou mít pro přežití naprosto nezbytné sprchy. Určitě bych jel s jinou výbavou - na jaře si místo půjčování plasťáku musím postavit plátěnku nebo sehnat něco co se dobře nosí na zádech, abych s tím mohl zalézt do lesa, a k ní odpovídající pádlo, místo Profichlastu si vyřezat indiánskou klasiku nebo prostě něco příjemného do ruky na klidnou vodu; místo sudu pytel, abych nemusel přebalovat, a naprosto určitě si ušiju pořádný zápisník. Už mě nebaví všechno cpát do zpěvníku, a na Berounce se zápisník a pár tužek rozhodně dostane ke slovu. Po Stvořidlech, kde jsme si předloni hezky zablbnuli (i když jsme se dřív nebo později na otevřenkách všichni potopili), jsem si říkal že mě bude Berounka nudit svojí leností a olejovatostí, ale chyba lávky - nudná by byla, kdyby tekla rychle; nebylo by tolik času vidět její krásu. Že ten slavný olej je až pod Jezzem je mi jasné, ale tam už je civilizace civilizovaná a dvakrát se mi tam nechce.

Nápad se zpěvem kradu - když mi háček spí, představuji si v hlavě ke šplouchání pádla různé rytmy, bez háčka nemám koho tím budit. Jen se mi to trochu příčí v místech, kde není ani noha; tam obvykle (háček neháček) mlčím jako hrob a snažím se ani nešplouchnout, on pak člověk kolikrát po ránu a k večeru vidí víc, zvlášť když jede pořádný kus před houfem. Třeba slídící vydru nebo srnky schovávající se před horkem. Na Berounce jsem zrovna viděl houby, ale to jsem jel většinu času s partou a měli jsme s sebou pár hlásných troubů. To by zase mohlo být fajn sólo nebo ve dvou, případně čtyřech, pokud by všichni aspoň trochu uměli mlčet.

Jen škoda že v českých zemích nejde jen tak zastavit kdekoli, najít místečko na ohniště a lehnout si kam se mi zlíbí...

Zasláno: 19:41 10. 2. 2012

No, z Berouna do Třebáně to bylo celkem hezký, idyš pod Kadlštajnem už to moc neteklo. Ale úsek ze Skryjí do Roztok, ten je parádní. Mi napadá, že bych ho sklouznul s rodinkou v pátek před OCmanií.

Zasláno: 20:29 11. 2. 2012

Jo,už mě to taky napadlo.Přidám se k tobě (v ten pátek)... :)