Úvod

Protože příští rok musím jet Berounku na singlu z Plzně až do Prahy (prohraná sázka) a letos mi vyšla rychlá nečekaná dovolená, rozhodl jsem se zkusit, jak to půjde a otestovat svoje síly už letos. Nikdo ze známých neměl narychlo čas, takže pojedu úplně osamocen. Den před odjezdem ještě pro jistotu mě chytají záda a jsem zvědav co vydržím. Nemám v hlavě žádný časový plán kolik dnů pojedu ani kam bych až mohl dojet, hodlám improvizovat a vyčistit si hlavu.

Den první 24.7.2011
Vyrážím z Plzně od pivovaru v 10:30 a očekávám, že prvních 15km nepotkám vodáka, protože tato část se obvykle nejezdí. Z počátku projíždím v poklidu Plzní, míjím první most a  hned za zatáčkou na mě číhá první překážka v podobě biologické zbraně – labuťáka. Zbabělého ho obloukem objíždím a snažím se unikat. Labuťák vycítí snadnou oběť a vydává se za mnou. Mému zběsilému a zoufalému tempu bohudíky nestačí a po chvíli honičku vzdává a vrací se zpět k rodince. Oddechuji si, zvolňuji tempo a doufám, že tohle byl poslední adrenalinový zážitek, jinak tu cestu asi nedám. Cesta mi krásně utíká, voleje překonávám za tichého pobrukování známých melodií, nejvíce je v kurzu Nohavica. První jez přetahuji přes korunu u levého břehu a na voleji před druhým jezem se konečně začínají ozývat záda. Sice mám na sobě vestu, abych záda stáhnul a zpevnil, ale moc to nepomáhá. Mám za sebou necelých 10 kilometrů, všelijak se v lodi kroutím a přesvědčuji se, abych pokračoval, takto se dostávám k druhému jezu, který sjíždím bez obtíží.
Svoji rychlost odhaduji na 4 km/hod a k Dolanskému mostu a tedy k obědu mi chybí ještě 6 km. Připravuji se v duchu na další více než hodinu v lodi a jedu dál. Nudu v lodi zaháním dalším pobrukováním, už dochází na veselejší kousky od Dobeše. Když už mi ze všeho začíná hrabat, dojíždím do Dolan. Jez sjíždím s přehledem, vlnky pod jezem příjemně rozhoupávají a užívám si jich. V kempu si dávám oddech a oběd. Kontroluji čas a zůstávám v šoku, po chvílí výpočtů zjišťuji, že moje rychlost je 5,5 km/hod. To jsem opravdu nečekal, asi se někde stala chyba nebo mě tak rozpumpoval labuťák :-). Po obědě vyrážím dál, na řece už se občas objevují lodě, tak si plavbu zpestřuji zdravením ostatních vodáků. Své pobrukování musím o něco ztišit, už jsem mezi lidmi a není vhodné je obtěžovat mými pazvuky.
Následující jezy Telín a u Valentovského mlýna sjíždím bez problémů. Za jezem u Valentovského mlýna na mě někdo z břehu křičí, že mu uplavalo pádlo. Cestou se po něm dívám, ale nic nenalézám. Jediné co vylovuji jsou pet flašky a je jich hodně. V Nadrybech u přívozu končím s pátráním, vyhazuji nalezené petky do koše v kiosku a dávám si oddech a utopence. Pokračuji do Darové, kde se na jezu potkávám s partou, která mě informuje, že pádlo se jim povedlo nalézt. Jsem rád, že pádlo nalezli.
 

Okukuji Darovanský jez, tolik vody přes něj už dlouho nešlo. Nemohu odolat a poprvé v životě ho sjíždím. Trefuji správné místo, pod jezem se nezaplétám do mezi kameny a v klidu odjíždím. Asi kilometr pod jezem je nový kiosek v autobusu. Sice už se blíží večer, ale zastavuji a dávám si pivo. Zkoumám, jak to tady vypadá. Jedná se  o velice útulné místo, od řeky je kryté křovím, takže si člověk připadá jak někde v lese na mýtině a ne pár metrů od řeky. Určitě stojí za to se zde zastavit. Velice se mi tu líbí, jen je škoda, že tu není tábořiště a nemůže se zde přespávat. Z příjemného hovoru s majitelem kiosku mě vytrhuje až blížící se tma, musím odjet. Sprinterským tempem s tmou za krkem odjíždím poslední kilometr do tábořiště v Plané. Skoro za tmy stavím stan a než zavřou kiosek, stihnu se ještě ubytovat a dát dvě piva na spaní.

Den druhý 25.7.2011
Ráno po snídani si vše v klidu zabalím a vyrážím. S tempem to nehrotím, minulý den jsem ujel víc, než jsem čekal. S dobrou náladou si nepřestávám prozpěvovat a vůbec mi nevadí stojatější voda. Náhle však cítím hnutí střev a přechází mě nálada. To mě nutí ke zvýšení tempa pádlování a doufání v to, že u první kiosku je ještě stále strategicky umístěná toi-toika. Přeci jen do přírody se mi moc nechce. Zdálky vidím, že moje modlitby jsou vyslyšeny. Ještě více zvyšuji tempo na hranici možného i nemožného, hlavně se z toho nepo... Čivický jez koníčkuju nalevo nevídanou rychlostí, nasedám a podél jezu jedu na druhou stranu ke kiosku. V rychlosti kupuji toaleťák a sprintuji do budky. Přichází úleva pro tělo i pro duši. Za odměnu, že jsem stihl dojet bez újmy, zkouším místní specialitu – tygr v láhvi, utopenec naložený s okurkou v kari nálevu.

Chuťově nic moc, ale pořád lepší jak nic. Kontroluji svůj stav a zjišťuji, že k namoženým zádům se přidávají pravá žebra a pádlovat mohu už jen napravo. Takto postižen jedu dál za tichého smutného zpěvu přes další volej k Libštejnskému jezu, kde si spravuji chuť a dávám si místní vyhlášenou klobásu. Přenáším či spíše po zemi přetahuji jez, sil moc nemám a je mi zima. Za jezem kašlu na pádlování a nechávám se unášet k Liblínu. Ochlazuje a není mi celkově vůbec dobře. Na tábořišti Kobylka v Liblíně si dávám povzbuzující česnečku, ale nepomáhá a dostavuje se první krize.
Jsem utahaný a stále je mi zima, i když je celkem teplo. A hlavně mi není do zpěvu. Chvíli polehávám, skoro usínám. Po 15 minutách se probírám, vstávám a byť je červenec oblékám bundu a jedu dále. Díky bundě neprofukuji a pomalu se dostavuje pocit tepla i ta žebra postupně povolují. Mohu opět střídat strany pádlování a hned se jede lépe. Hned se mi na rty dere nějaký bláznivý song.  Když počasí vidí moji výbavu, vzdává boj, přestane provokovat a začíná opět svítit sluníčko. Svítí dokonce tak usilovně, že mohu opět sundat bundu a pokračovat jen v tričku a záchranné vestě. I únava pomalu odpadá a jede se dobře. Sluníčko je zkrátka lék na vše. Dostávám se do rauše a nekonečné voleje zaháním tichým zpěvem prostonárodních písní včetně tolik oblíbené ještěřice. Takto psychicky narušen dojíždím po spoust kilometrů až na tábořiště U mloka, kde si můžu konečně sednout a opřít si záda a tím si ulevit. Ve společnosti se můj psychický stav opět trochu normalizuje. Je teprve půl páté, takže se rozhoduji zde nestanovat a popojet ještě 8 km do Zvíkovce. Cestu si užívám, jsem už na řece sám a sluníčko začíná zapadat, prostě romantika jak má být. I mozek si to užívá a přestává ze všeho šílet, je příjemné jet v normálním stavu. Takto dojedu až do Zvíkovce, zde nastává problém. Jak sám překonat místní jez. I přes slušný průtok vody, přes jez teče stále málo na to, aby se dal v klidu sjet. Rozhoduji se loď přetáhnout přes jez, přeci se s ní nebudu dřít po břehu :-). Loď přehazuji přes jez, dole nabírá rychlost a potvora mi vytrhává z ruky lano. No štěstí sedne občas i na vola, takže loď bohudíky zůstává těsně pod jezem viset na kameni. Scházím k lodi, domlouvám ji, nasedám a pro okolí se tvářím, že jsem měl vše pod kontrolou a takto jsem to vlastně chtěl už od začátku.
Od jezu je to jen pár metrů do tábořiště pod mostem. Postavím stan, jdu na jedno obligátní pivo do kiosku, pozdravit obsluhu a do hospody U 6 trempů na výborné jídlo. Po těle i po duši je mi fajn a cítím se skvěle. Za dva dny mám za sebou 57 kilometrů.

Pokračování příště

Zasláno: 09:20 20. 1. 2012

Co je na tom divného, jet sám na vodu? Berounku jezdím občas sám už skoro deset roků (a pokud možno mimo sezonu)a nemám pocit, že by mi hrabalo - naopak si to silně užívám. Loni jsem z Plzně do Újezda nad Zbečnem nepotkal jedinou loď - prostě krása. Rovněž trasy a úseky jezdím podobné - jen se vyhýbám kempům.

Zasláno: 11:01 20. 1. 2012

Zneděk má pravdu. Jet vodu sám není nic divného. Jen by holt člověk neměl dělat stejný skopičiny jako když jede banda a má ho kdo odjistit,tedy pokud je to zapotřebí :-) . Zrovna teď v zimě mám o parťáky na vodu taky nouzi a tak holt každou překážku,kterou bych normálně dal obnáším. Jak už to tak platí "lepší živý srab než mrtvý bezmozek". A na závěr - piš,piš

Zasláno: 11:03 20. 1. 2012

Hezký článek, Berounka je fakt pěkná

Zasláno: 16:54 20. 1. 2012

Jsem rád, že jsou tu spřízněné duše, kterým nepřijde divné jezdit sám.
Ale na druhou stranu v letní sezoně jsem dosud nikoho takového, za dobu co jezdím, nepotkal.

Zasláno: 08:16 21. 1. 2012

Moc pěkné počtení.Těším se na pokračování. p.s. Ty labuťe tě nějak nemusejí,to není zdaleka první případ,co??? :) :)

Zasláno: 18:12 21. 1. 2012

Není to první případ. A přitom jsem jim nikdy nic neudělal :-)

Zasláno: 12:50 23. 1. 2012

Podle mýho názoru je fakt balzám na duši si střihnout řeku sám, předloni jsem dal Vltavu z vyššáku do Boršova 3 dny a loni Ohárku pěkně olejnatou z Loun do Libochovic, vesnický hospody spát se může kde se ti zlíbí, nejlépe u hučícího jezu, mimochodem každý jez na této trase má svou písečnou rivieru!! Takže vřele doporučuju.