Jespi:

Když u nás v hospodě přijde řeč na Vavřinec, je to neklamné znamení, že je léto nadobro pryč, že je jen pár šancí zajistit si co nejčerstvější vzpomínky z vody na dlouhou zimu.
Jednou z těchto akcí je splutí parádního Vavřineckého potoka.
Se Saigonem jsme to upekli až v sobotu, s tím, že si ještě v neděli ráno upřesníme scuka.

Saigonův ranní telefon byl už z Toušic. To já jsem ještě zmateně běhal po baráku a hledal popruhy na uvázání lodě na zahrádku. Po Sázavě jsem si je uklidil na tak viditelné místo, abych je nemusel hledat :-) Nakonec jsem loď uvázal nějakým špagátem od stanu naložil manželku, její kamarádku a synka Danečka ( tvořili filmový štáb ) a vyrazil jsem na Toušice. Kupodivu jsem přijel i celkem na čas. Pak už jsme přejeli do Vavřince, zatím co filmaři vyrazili do Hryzel.
Voda byla super. Spousta meandrů, vln, válečků, vypečenejch jízků a slušnej proud. Jedeme ale na pohodu. Vzájemně na sebe čekáme a užíváme si to. Ale do Hryzel jsem dojel sám. Chvilku jsem na Saigona čekal, ale pak sjíždím tři jízky a kazím radost divákům, protože jsem je ustál.

Pak rychle ke stánku pro pivko ať nepropásnu kamaráda. Ten za chvilku přijíždí a vysvětluje, že měl chuť si ještě zaplavat, tak ho to trochu zdrželo :-) Pak pokračujeme dál. Saigon perfektně projíždí trojici jízků. Poslední co nás čeká je stupínek se skluzavkou. Saigon ho projíždí pohodově  pravou stranou vedle skluzavky a já se snažím do ní trefit. Trefil mi ale jiný kajakář a já padám jako pako pozadu a bokem do stupně. Pádlo se mi seklo pod loď, tak potupně krysím. Bez lodě a pádla se vydávám na pěší tůru podél vody. Asi po 50m na mne čeká Saigon a má pádlo i loď.
Pak už jen cesta meandry ke kaskádě, kterou přenášíme, protože máme rozum... V Toušicích už čekají zmrzlí filmaři. Tak rychle do suchýho, do Vavřince pro auto a domu na grog.
Suprová akce, všem moc doporučuji. Třeba nás pojede za rok víc.
Tak a teď už jenom Bečvárka a letos končím.
..... co takhle Vánoční Sázava .....??? :-))

Saigon:

Po letošním relativně vodácky nabitém roce jsem se rozhodl, že takovou pomyslnou třešničkou na dortu na ukončení sezóny, by mohlo být svezení na Vavřineckém potoce. Maje trošku napádlováno ve své na singl upravené nezkrácené verzi canoah tourisma, vyzbrojen informacemi z internetu a hlavně po nastudování videí z minulých ročníků, jsem pln očekávání v neděli vyrazil. Nejsem příznivcem hromadných akcí za účasti široké veřejnosti a po nedávných zkušenostech z Moravice, jsem měl trochu strach z totálně ucpané vody, ale jsou říčky a potoky, kde se svezeme jen na organizované akci, protože když nenaprším, tak tam voda prostě není. Navíc pro moji účast hrálo do karet i to, že je zakázána účast raftů a že hlásili deštivo a zimu, což mohlo odradit dost zájemců. Původně jsem plánoval Vavřinec jako víkendovou akci, v sobotu tourismo a v neděli kajak. Ale pro pracovní vytížení jsem byl rád, že jsem se „utrhl“ alespoň na tu neděli. Autopendl jsem na poslední chvíli řešil s Jespim. Ten se sebou bral syna a manželku, kterou já následně využil jako kameramanku. 

V neděli ráno jsem se ve spěchu nasnídal, uvařil čaj do termosky, naházel věci do auta a vyrazil směr Toušice. Mám to něco přes hodinku cesty, tak jsem kolem půl deváté mezi prvními na místě. Po telefonu ještě s Jespim dolaďujeme přepravu a už se to pomalu začíná sjíždět. Zahlédnu Henryho a pár lidí, co znám od něj z kajakářské školy, tak se jdu s nimi pozdravit a prohodit pár slov. Mezitím dorazí Jespi s Bertem (to je jeho kajak) a s rodinou. V tu chvíli už v Toušicích není moc volných míst k zaparkování, tak navážeme Berta na tourismo, přeparkujeme auta a vyrážíme. Směr Vavřinec. Před tím ještě předávám Jespiho manželce videokameru s rychlou (asi 10 s) instruktáží o obsluze.

Při příjezdu do Vavřince jsem zařadil do fronty zaparkovaných aut podél pravé krajnice. Panovala relativně poklidná nálada, beze spěchu, žádný stres. Oba s s Jespim už v „gumě“ jsme shodili lodě z auta a vyrazili na start. Klika pro mě byla, že jsem mohl těch 300m z kopce táhnout tourismo po mokré trávě dolů. Kolejda nevozím (i když je mám), vždy seženu dobrovolníka, co mi pomůže – viď Jespi J To je snad jediný okamžik, kdy závidím kajakářům. Po zaplacení „splavenky“ zjišťuji, že to pod lávku prostě nenacpu. Po mých úpravách se do lodi prostě celý neschovám, tak ji přeneseme a nalodíme se s Jespim až za ní.

Konečně sedím v lodi s odhodláním, že udělám vše proto, abych v ní vydržel, až k Toušické kaskádě. Že tu s tourismem a ani Jespi s Bertem nepojedeme, jsme se rozhodli už předem. Mám občas ještě pud sebezáchovy. Hned na začátku si zkusím chytit vracáček, tak abych to dostal do ruky. Uvědomuji si, jak je koryto místy úzké, že kdybych postavil loď napříč, dalo by se po ní přejít i suchou nohou J Voda opravdu maže, vlnky, peřejky, sem tam kámen a jezík. Krásné meandry, občas „slalom“ mezi stromy. Kdo na Vavřinci byl, tak zná. Začínalo se mi tu líbit. Nikde se na mě nikdo netlačil a kličkovanou mám rád. Tak nějak s plynoucí vodou, jsme se přiblížili k prvnímu divácky atraktivnímu místu „esíčku“. Zvýšená koncentrace vodáků v bazénku nad, mi napověděla, že bych měl místo alespoň z lodi obhlídnout. V reálu to vypadá úplně jinak, než na všech těch videích. Znovu jsem si uvědomil, že občas je moje tourismo prostě trošku větší J No nic, jdu na to. Jen nevypadnout z lodi. V hlavě se mi přehrávají záběry, co kde udělám. První nájezd do levotočivé, přes ruku přitáhnu, na ruku srovnám loď doprava a špičkou se prosmýknu kolem stromu a jsem venku. Paráda.

To byl plán, který až do fáze prosmyknutí fungoval. Jenže já strom špičkou neminul a loď se na rozhraní vlny zastavila. Ještě v ní sedím, ještě jsem nevypadl a o tu radost chci přihlížející ochudit. Koleny se zapíchnu do dna, nacpu zadek lodi do proudu a nechávám se pozadu vynést ven. Teď už jsem skutečně venku. V lodi jen pár litrů vody a pro diváky to muselo být zajímavé zpestření. Ze břehu prý to vypadalo efektně, jako že jsem to tak plánoval projet J Škoda jen, že jsme tady neměli svoji kameramanku. Jespi dal „esíčko“ bez problémů. Tak nějak jsme se snažili držet spolu, kdyby náhodou … Mezitím Jespiho rodinka „mrzla“ a natáčela u dalšího atraktivního místa – umělých stupňů. Sjeli jsme je tak nějak bez problémů a chvilku se tady zdrželi na občerstvení. Už zbývala jen Toušická, nebo to alespoň tak vypadalo. V tu chvíli mi hlavou proběhlo, že bych to mohl zkusit. Podívám se a na místě se rozhodnu. Vjeli jsme do Vlčího Dolu. Tam někde jsme narazili na jízek, v jehož pravé vrchní části byly zaraženy dva kůly, co by průjezdová branka. Najel jsem si k hraně a zavolal na Jespiho, že to dám mimo branku, podél pravého břehu a sklouznul jsem dolů. Pod jízkem to docela teklo, tak jsem se snažil najít místo, kde počkám, když tu tak nějak periferně zaregistruji plující dno Berta. Vzpomněl jsem si, že Jespi až tak moc nekamarádí s eskymákem, tak mu jedu na pomoc.

Kajak je prázdný, aspoň že Jespi je venku a snad se mu nic nestalo. Dojíždí mě další kajakář a nafukovačka, s tím že kamarád už je v pořádku na břehu. Po menších útrapách chytnou kajak a já si ho i s pádlem od nich přebírám. Tímto jim ještě jednou děkuji za pomoc. Mezi tím dorazil Jespi a když spokojeně zjistil, že má loď i pádlo, vypráví: „ Chtěl jsem to dát brankou. Najíždím si tam, ale asi tři další lodě mě nacpaly na kůl a shodily do jízku. Snažil jsem se zvednout, ale pádlo se mi zachytilo někde pod lodí, a jak mě proud i s lodí unášel, vytrhlo se mi z ruky a já šel ven.“

A jsou tu Toušice. Je to nejtěžší úsek celého sjezdu, označované jako WW IV. Jespi mi říká, že je v minulosti dal na nafukovačce s nějakou hodně dobrou háčicí. Jdu to „vokouknout“. Z mostu to vypadá nadějně. Dobře najet, netrefit kámen uprostřed a na rozhraní doleva. Ale zespodu už je to jiné, už to nevypadá tak jednoduše a je to asi i dost o náhodě a někdy i štěstí. A já už si dneska jedno vybral. A tak se slovy: „Někdy příště, dnes na to nemám“, zdvíhám svůj mozek ze břehu a poslušně ho vracím na místo J Společně s Jespim přeneseme kaskádu a po pár stech metrech jsme v cíly. Už zbývá jen se převléci, dojet pro moje auto do Vavřince a naložit lodě. Po rozloučení vyrážíme k domovům. Byl to moc pěkný den.

Vavřinec si získal moji přízeň.