Týden po pohodové plavbě na Vltavě a rozmlsán předchozím sjezdem se rozhoduji,že se připojím k Saigonovi a Alešovi a dám si „Zamykání Moravice“.

A tak v pátek balím a vyrážím do kempu v Podhradí. Večer už je kemp víc jak slušně zaplněn,ale pořád se najde místo pro další stany. Slupnem na grillu udělané pochutiny a s půlnocí jdem spát.

Sobota 10.9.

Je ráno,otevřu neochotně oko a hle kdo to v noci nebo spíš nad ránem dorazil – Saigon je tu. Pokecáme o věcech minulých i budoucích.

Dořešíme autopendl a vzhůru pod přehradní hráz. Díky tomu že Laos,který potřeboval pomoc s přepravou má zpoždění se tam dostáváme až po jedenácté. Původně jsem byl trochu naštván,ale zpětně mu musím poděkovat. Většina „rafťáků“ totiž stihla odjet už dolů a tak před sebou máme relativně volnou vodu. Kája si jede svoje tempo a mi ostatní zkoušíme zlepšovat techniku. Začíná se mi dařit i surfnout na vlnce. Saigon to prubne skoro všude kde to jde i nejde a daří se mu. Taky se začínám snažit víc a víc. Při jedné příležitosti,kdy přes ruku koriguji posun v proudu mi pádlo jde moc pod loď a já jdu zatím pádle taky. No co,aspoň vím kde byla chyba a tak to na další opět zkouším. Po dojezdu do Jánských koupelí jdem omrknout stav na jezíku. Vývařiště tak čtyř metrový,záchrana na místě a tak tedy děj se vůle boží. Trapas nebo sláva je na obzoru. Kája to bude točit a tak bude matroš na případnou analýzu chyb. Dám to dobře kolmo a tím pádem je to zdarma. Robertovi se podařilo na hraně přidat hrábnutí a tak ho to trochu stáčí. Válec je silnější a bere si ho zpět pod jezík. Tam následuje boj a zásah záchranáře. Jak to popsal Robert: furt jsem si myslel že mě to půstí,ale vono mě to pokaždé natáhlo zpět. Nacouvat nešlo,špicu to furt tahalo a krysit se nechce. Sakra sedřenéj su pořádně.

Jdem dát pauzu a okouknout ostatní. Dám pivko a sváču. Cizí kluci vedle u stolu i jointa. Tiše si říkám co se asi děje níž po řece,když tady vidím tohle. Ale kašlu na ně a jdu si dál užívat řeku. Kolem půl druhý jsme u kempu v Podhradí. Přímo před kempem se daří využít skoro všechny hrázky a příjemně se surfuje. Pro dnešek končím,se mnou zůstává Kája a Saigon. Aleš a jeho mlaďoch si půjčují Tydríska a Berušku. Daj si i zbytek a budou končit až v Žimrovicích. Po šesté jsou tam a tak je jedu vyzvednout. Večer grillpárty,nějaký pivko a poslech bandy co provozujou muziku pod přístřeškem. Pokecám s Petrem ze sportovních klubů a po jedné jdu spát.

Neděle 11.9.

Máme v prvotním plánu jet skoro na vlně s tím že si budeme hrát a vlna půjde s námi. Jak krutý omyl to byl. Původně se měla voda pouštět od šesti,ale realita byla jiná. Pustili to až v osm. Tím pádem došla vlna do Podhradí až v jedenáct a s ní i všichni co jeli z Kružberku.

Masopres největšího ražení. Přes rafty není vidět místy ani na vodu. Z příjemného ježdění je rázem místy boj o holý život. Ničím neovládané rafty (protože to co v nich sedí nelze nazvat ovládací jednotkou) naráží a převrací vše co se jim dostává do cesty. A tak jako obvykle říkám: nemám rád 99% rafťáků. Sem tam je mlátím i pádlem přes prsty. To v případech že se mi snaží pomoc. Jak pomoc v jejich případě vypadá? Naženou Vás na jiný raft,který sedí na šutru a snaží se Vám od něj pomoc,ale přitom Vás přetočí pod ten jejich a aby nebylo málo ze zadu na Vás najíždějí další rafty. Duševně a trochu i fyzicky z boje z nafukovacími hovady děláme poměrně dost často pauzy. Při sledování děje na vodě se mi dělá špatně,když si uvědomím že to hovadstvo za chvíli dojede na „slalomku“ v Žimrovicích. Najednou je tu mezera na vodě a tak hop do lodí a rychle pryč než dojede další raftošpunt (4-6 raftů vedle sebe a 2-7 řad za sebou).

Dojíždíme na slalomku a tam přeci jen pár raftů ještě je. A za námi se blíží další. Tak hup do toho.Ono to mezi námi není nic světoborného,pár pěknejch šutrů v trochu rychlejší vodě. A pokud zadák aspoň základy zná tak není co řešit. Tady je to ale něco jiného. Kája prchá přímým průjezdem do klidné vody dole. Na poslední šurt ji však přiráží raft. Vylehne na překážku,báchor Berušky nastavuje proudu. „Rafťáci“ ji chtějí ze šurtu stáhnout a tak je bere pádlem přes prsty i po hlavách aby ji nechali. Jinak ji pošlou pod hladinu. Vyšlo jí to. Mezírka mezi dalšími a Kája ji využije k odjezdu ze šutru. Já jsem tou dobou schovaný ve vracáku uprostřed slalomky. To co jsem viděl vypadalo z dálky velmi komicky,ale vím že Káje do smíchu nebylo. Chvíli ve vracáku parkuju a chechtám se tomu mumraji kolem. Zas díra a tak ven a dolů. Následuje už jen jez u Žimrovic a pár schůdku v Brance. Ty dělají pěkné vlny a tak fasuju příděl vody. Dojíždíme nad zakázaný jez v Brance a končíme. Zbalit a vypadnout. V tomto termínu a při tomto odpouštění vody už nikdy víc. Podle mě pořadatelsky nezvládnuto.

Takto to viděl Bootsman

článek převzat z webíku O.M.C.

Foto: Bootsman a převzato z turistika-opava.cz