Expedice "Beruška 2011" - Berounka River
Je pondělí 4.července. Den nezávislosti. Ne, že bychom to nějak spojovali. Vlastně od toho roku 1776 šel svět pěkně do nikam. Takový počátek konce. Ale né tak s námi v Liblíně. My začínáme. V komorní atmosféře Liblinského podmostí. K místu vyplutí nás dovezl zkušený vodák, kulatá lopata a jediný těhotný taxikář v Praze Mílajson. Pravda, bylo to o fous, protože Milajson strávil předešlou noc sněním o své bloďaté vyvolené a tak pro samé vzrušení zapomněl spát. Ráno pak od únavy jen stěží vyslovil jméno své, natož místo, kam nás měl dopravit. Celou cestu nakonec drmolil cosi, co znělo jako
...no že bych se na to nevys....na dlani jednu z tvých řas.....a směs indiánských národních písní. Celá naše pouť k místu vyplutí byla tak pro celý Michlin tým silným duchovním zážitkem. Zato příprava člunu a samotné nalodění bylo pro tak sehraný a dokonale promazaný Michlinstroj hračka. Krátké dojemné rozloučení s fanoušky. Pár podpisů, foto pro místní noviny, sponzorský dar a vyplouváme. Dámy a pánové, začíná........Stop. Ještě moment. Rád bych ještě zmínil drobný problém právě s oním sponzorským darem. Původně mělo jít o třídenní zásobu oblíbeného energetického nápoje Erectus. Nicméně tento unikátní sponzorský dar nečekaně zmizel. Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že plnou dávku Erectusu ukryl Milajson ve svém voze, aby jej již několik hodin poté využil k divokým orgiím s jistou rakovnickou Amazonkou. Jak katastrofický dopad to mělo po celou dobu výpravy na Michojsöna netřeba zmiňovat. Už dost. Dámy a pánové, expedice Beruška pokračuje. Vyplouváme!
Samotné vyplutí bylo poněkud komické, protože už tři metry od břehu jsme zjistili neprostupnou mělčinu. Michliny nic nezastaví a tak rychlým manévrem a za nezbytné pomoci lodivoda Berušky jsme opět předvedli všem mořským vlkům, kdo pije Colalocu.
Znáte to všichni. Rodiče. Při cestě autem. Už jsme tam? Kdy už tam budem? Pamatujete? Jasně. A na lodi? Jaká je ta správná otázka na lodi? Není. Na lodi konstatujeme. Takže co vede?: Já mám strašný hlad!! Jsme 200 metrů od startu a lodní kuchař připravuje první a poslední Kentucky chicken. A věřte nebo ne, na lodi všechno chutná jinak. Zatímco jednomotorový Michojsön nastavil vražedné tempo, Lin s Beruškou si tak konečně mohli užít zasloužené námořnické snídaně. Cesta plná dobrodružství a romantiky začíná.
Berounka je neopakovatelná řeka. Je to jako cesta do pravěku. Jasně. Jako Jurský park. Lodičky na vodě uprostřed rezervace. Krom vodáků v lodích je svět na břehu liduprázdným místem. Čistou přírodou. Tohle je úžasný pocit. Cítíte se přesně jako ve filmu. Dýcháte a snažíte se pochopit, kde se to tu všechno vzalo. Po pár stovkách metrů ale vypínáte mozek a necháváte se unést tím neskutečným strojem času Berounka River. Vzpomínám si, že jediné, co jsem strašně moc chtěl, bylo přestat veslovat. Nechat se hodiny unášet proudem. A být spolu. Jo. O tom to je. Tohle jsme chtěli.
Nespěcháme. Projíždíme prvními peřejemi. První jez. Už v tom zase lítáme. Chceme víc a víc. A naše volání se brzy plní. U překrásného Krašova nestavíme. Ne že by jsme neměli kde zaparkovat. Kdybych zahodil pár dementně zaparkovaných kanoí do vody, bylo by místa dost. Ale nebezpečí přicházelo odjinud. Ano. Déšť. Začíná poprchávat a déšť nabírá na intenzitě. Připlouváme k prvnímu kempu. U Mloka. Víte tohle je zvláštní. Před expedicí hodně studujete terén, mapy, diskusní fóra, internet. Skoro máte pocit, že v kempech se žerou škvarky místo brambor, do hamburgrů že dávají mleté cikány a místo kafe tam podávají bahenní vodu. Máte pak strach přistát. My to zkusili právě U Mloka. A už opravdu prší. Skvělá dršťková polévka a silné kafe do domácího hrnku. Skvělá atmosféra.
Beruška si to rozdává s jezevčíkem Berrym. Později se přidává border kolie, podvraťák, retriver a něco velkého černého. Divočina. Jsme promočení na kost, ale rádi, že nemusíme moknout a máme se čím zahřát. Tahle hospoda je super a příště se tu určitě zase ukážeme. Asi po hodince je šance na mezeru mezi přeháňkami. Bleskově vyhazujeme věci ze člunu a vylíváme vodu. Pak všechno zpět. Nasedáme a mizíme za prvním útesem. To nejhorší nás teprve mělo potkat. Už za necelou hodinku se spustil silný déšť. Jsme právě 50 metrů od jezu. Víme o co jde a tak jedeme rovnou. Netrefili jsme to o dva metry, ale i tak jsme to zvládli. Příštích pár stovek metrů bylo nejtěžší z celé výpravy. Prudký liják a nemožnost se kamkoli schovat. Po pětistech metrech jsme z toho venku. Musíme zakotvit. Hledáme táboříště. Klasika. Samý svah, skála, kopřivy. A jako vždy, nakonec to nejlepší. Lesní výklenek se dvěma ohništi. Je pět hodin odpoledne. Během pár minut přestává
pršet. Rozbíjíme tábor. Večeře: Úžasné masové kuličky v rajské omáčce. Fakt dobrota. Roztahujeme deku na břehu a vychutnáváme si večerní přírodu. Je jasno, bezvětří a všude to voní lesem.
Ve čtyři hodiny ráno prošla nad našimi hlavami šílená bouřka. Během chvíle se náš stan proměnil v jezero. Michliny ale nic nezaskočí a tak jsme už večer ve stanu nafoukli postel. Bylo něco kolem deváté a my jsme se vykutáleli ze spacáků. Obnovili promočený oheň a Lin uvařila kafe, jaké umí jen ona. Michlini jsou svými snídaněmi známí v celém kraji. Proto i první ráno výpravy zakrojila Lin krajíce, které by nakrmily rotu mariňáků. Základ je, dobře se nasnídat. A díky princezně Lin se nám tohle vždycky podaří.
Máme všechno promočené. Stan, polštáře, oblečení, tašky. Všechno. Sušíme alespoň trošku nad ohněm ještě ráno. Všechno to, co jsme usušili večer je opět mokré. Je to zkouška extremní vůle v nerovném boji s divočinou. Padesát metrů od nás se přes řeku plaví velká rodinka divokých prasat. Škoda, že tu není Mistr. Jen on by zvládl skolit kance. Kaňour jeden. Ale rychle zpět do tábora. Musíme vyplout. Tady v horské divočině se asi nikdy nevyčasí. Musíme sjet níž. Těsně před půl dvanáctou vyplouváme.
O co byl první den deštivější, o to víc bylo v úterý krásně. Takhle to má vypadat. Klid a bezvětří. Polojasno. Čeká nás den plný adrenalinu, nebezpečných jezů a první nehoda. Všudy přítomné Ahoj.
Střídáme se v pádlování a užíváme si překrásnou přírodu. Někteří vodáci se dokáží "udělat" i na mělčině. Posloucháme dementní vodácké vtipy a narážky. Dnešní den bojkotujeme Ahoj. Naši výpravu bereme se vší vážností. Tohle není nějaký kempový cirkus, ale seriozní vědecká výprava.
Uvízli jsme na jezu. Nějak selhala navigace. Nevadí. Odhazujeme loď a sjiždíme na druhý pokus. Kolem třetí hodiny odpoledne dojíždíme do Čilé. Místa, které se nám málem stalo osudným. Jez v Čilé je široký a asi třímetrová propusť vytváří pod jezem nesku
tečný vodní živel. Po krátké poradě jsme usoudili, že tohle zkrátka nejedeme a člun pouze spustíme. No. Jako zkušenost skvělá věc. Jez spolkl náš člun jak žába mouchu. Byl to nerovný boj o síle živlu a svalů, který skončil opravdu tvrdým nárazem na hranu útesu. Silné čelo člunu nevydrželo a Michlin týmu začal docházet vzduch. Přátelé, i tady se však ukázala síla týmového ducha. Zejména pak Lin zachovala chladnou hlavu a se slovy: Nejdřív se jdu vyčurat a pak si zakouříme...se odebrala do křoví. Zde bych rád uvedl poznámku, že to bylo vlastně poprvé a naposled, kdy Lin vykonávala některou ze svých potřeb schovaná v houští. Doteď i napříště si ze zásady vybírala středy cestiček a cest, vyhlídku na rybáře apod. Další pokračování naší cesty tedy záviselo na zvolení ideálního tábořiště k zalepení lodě. Na konci Týřovických skal jsme našli opravdový ráj. Sluníčko svítilo. Bylo krásné pozdní odpoledne. Všem, kteří mají zájem doporučuji spojení vepřová konzerva a trenčianský párek s fazulí. Fakt nářez.
Středa byla překrásná a slunečná. Projeli jsme pod Týřovem, údolím zlatých úhořů Oty Pavla až do křivoklátského údolí, které se již tradičně neslo ve znamení nejrůznějších bizardních vorů. V závěru cesty pro nás uspořádali místní domorodci velkou doprovodnou show. A do samotného cíle nás dostrkalo snad padesát vodáků. Bylo to milé přátelé. Hospoda U Šebků ve Zbečně je chytře a unikátně postavené místo pro cíl. Tradiční oběd na závěr, kofola a poslední trapné Ahoj. Jenomže. Jenomže my máme strašnou chuť si to vychutnat a sjet letos ještě jednou..........
A jeejda. Netrvalo to dlouho. Nebylo moc času, v podstatě jenom jeden a půl dne, ale vyrazili jsme. Je 16.7., sobota odpoledne.
Já vím. Měli jsme začít ve Zbečně, tam, kde jsme minule skončili. Jenomže. První šok vlastně nastal už na Karlštejně. Právě tady přijelo do místní vlakové stanice Pendolino jen proto, aby rozšířený Michlin tým odvezl dvě zastávky do Berouna. Úžasný sponzorský dar v podobě Městského slona uchvátil všechny členy výpravy. Lin a Michojsöna supermoderní klimatizované a neskutečně rychlé vozy natolik ohromili, že od vzájemného sevření upustili až v cílové stanici. O co víc byl romantický zážitek jízda městským slonem, následný přestup na historickou lokálku byl těžkým kalibrem pro všechny účastníky. Speciálně dovezené vozy z Vysočiny a jejich šílený řidič nám připravili divokou, klikatou a se vším házející jízdu na trase Beroun - Křivoklát. Strojvedoucí dokázal na této, zubem času již notně zasažené trase, předhonit několikrát rychlost zvuku, čímž způsobil, že po rozjezdu ze stanice jste slyšeli začátek věty svého spoluřečníka a její konec až v cílové stanici.
Zděšený výraz neměli snad jen příslušníci domorodých kmenů, kteří tuto bleskojízdu zažívají častěji než my. Poučnou vzdělávací částí hned v úvodu výpravy se pak stal náš pohled na muže nejlepších let v červenočerném lesklém přiléhavém cyklistickém dresu a černých sportovních brýlích. Se svou nadprůměrnou výškou 214 cm a tedy i nadstandardně velkým kolem přistoupil do vlaku hned v druhé stanici za Berounem. Právě tento muž nám v další části jízdy názorně připoměl, jak nejslavnější Čech Jára Cimrman přišel na svůj významný vynález Kostitřas. Zmatený výraz tohoto rachotícího vyrýsovaného sportovce nám dává jednoznačné znamení k opuštění šíleného vlaku v nejbližší stanici. Račice u Berounky byla tím šťastným místem.
Z nádražíčka uprostřed ničeho vedly tři cesty. Zvolili jsme tu nejvíce napravo, která nás zavedla přímo do koňské ohrady. Nešlo o náhodu. Beruška to pochopila jako úžasný dárek k její další účasti na výpravě. Dováděla v kupkách hnoje a lovila kobylince s radostí připomínající dovádění malých lvíčat u skolené antilopy. Beruška byla v ráji. Sice jsme si vždycky mysleli, že Beruščin ráj je dostat se do vychladlého grilu plného kuřat v Tescu, ale nyní už víme, že nad sladkou koňskou vůni, navíc podpořenou bažinatým terénem, nic nemá. Je půl čtvrté odpoledne. Vyplouváme.
Prvních pět kilometrů bylo dílem okamžiku. Až nás to zaskočilo. A protože to byl plán dnešního dne, zastavujeme na jednom z posledních kousků divočiny. Co nás čeká zítra už bude o civilizaci. Tábořiště u řeky opět nezklamalo a my jsme se tak ocitli přímo uprostřed starousedlické rybářské kolonie. Čuměli jak z jara, ale nikoho z nás svými hypnotickými pohledy nedokázali přimět k útěku.
O co chladnější byla noc, o to teplejší bylo ráno. První paprsky jsme lovili jako Rychlé šípy bobříky. Tolik štěstí nám východ slunce dal. První ranní káva a dvacet chlebů s kuřecím lunchem nás dostatečně posilnilo na další cestu. Máme před sebou dolní část Berounky. Kultovní místa, nebezpečné jezy a nekonečné voleje.
Během několika minut projíždíme slavným sklářským Nižborem jehož dominantu tvoří bývalá hvězdárna a zároveň letní sídlo Osmany Laffity. No fajne to tam maš synku.
Po necelé hodině a půl přijíždíme k jezu v Hýskově, kde se zastavujeme v místním tábořišti na porci hranolků, točenou kofolu a další silnou kávu. Sluníčko už začíná neskutečně hřát. Hýskovský kemp vyzařoval skvělou pohodu. Spíše než komerční Berounku připomínal naší moravskou zahradu, kam chodí sousedi na pivo. Fakt příjemné místo. Zajimavostí pak bylo neskutečné množství škeblí slávky v samotném řečišti i naplaveném štěrku. Od Hýskova začíná tzv. Naučná vodácká stezka.
Projíždíme vodáckým sjezdem jezu v Berouně a dostáváme se do skalnatého Srbska. Mezi Berounem a Karlštejnem je neuvěřitelné množství lomů, včetně Velké a Malé Ameriky. Míjíme Tetín a na levém břehu se objevuje starý vápencový lom a současně bývalá válečná podzemní továrna na výrobu raket V1 a V2 Alkazar. Jeskyněmi a chodbami protkaná skála působí děsivě. V 50. a 60. letech se tu tajně uskladňoval radioaktivní materiál a tak se nezdržujeme dlouho.
Trasa Srbsko Karlštejn a jedno velké volejové finále. V podstatě taková Lužnice. Michojsön junior zažil při pádlování opravdový křest ohněm, navíc umocněn silným protivětrem. Na Karlštejnské nádraží dorážíme v půl páté odpoledne a končíme výpravu na spodním toku Berounky. Nejpozději do měsíce se vracíme na horní tok, tentokrát na trasu Chrást u Plzně - Roztoky. Cože? Halooo....Nerozumím.....Prosíím? Co jste říkali? Co tooo? EEee? Lidi já vás vážně neslyším? Co že to? Joooo že jsme blázni! No jasně! Si piště že jsme! Jenomže o tom to je. Být spolu......
