22.5.2010.   A je to tady zase. Opět po roce jsem se dočkal a nastane památná sobota, kdy se jede vodácký maratón na řece Berounce s poetickým podnázvem Od Prazdroje na Gambrinus. V pátek večer si nabalím věci, vyhlédnu spojení do Plzně a domluvím se se svým zadákem, jak se dopravíme na start, stejně jako loni volíme autobus, staví nám kousek od domu a nechce se nám ráno jít daleko. Jedeme na přeci vodu a ne na nějakou pěší túru.

V sobotu ráno si beru své věci (oblečení a pádlo), na rohu vyzvednu zadáka a jdeme na autobus. Jako již tradičně je autobus skoro prázdný a řidiči nevadí, že se mu do vozidla cpou dva blázni s bágly a pádly, nijak se nad tím už nepozastavuje. V Plzni vystupujeme na Šumavské u soudu a podchodem jdeme k Tescu. U něj vzpomínáme, jak jsme před rokem zapomněli pití a neposlední chvíli ho dokupovali. Pro jistotu ještě vše zkontrolujeme. Vše je v pořádku, letos jsme na nic nezapomněli. Podcházíme Tyršovu ulici a blížíme se ke startovnímu místu.

A ejhle hlavní organizátor nám jde v ústrety a mává na nás kloboukem, to nevěští nic dobrého, tohle nemůže skončit dobře. Slušně pozdravíme a jdeme si vyzvednout loď. Z logistických důvodů si půjčujeme loď, než abychom zajišťovali odvoz vlastní lodě. Jak známe pana Sikytu budeme na něj ještě půl hodiny čekat. A další překvapení, půjčovna už dorazila a vesele předává lodi. Jdeme si tedy pro našeho oblíbeného dvoumístného plasťáka (žádnou helmu, žádnou vestu, natož házečku) a prohazujeme pár přátelských slov. Divíme se, že už je v půl osmé na startu. Prý mu nějací nedočkavci mu volali už v šest, kde jako že je? Dále nám ukazuje novinku, kterou má na otestování, je to molitanový sedák, který se dá k sedačkám připoutat pomocí suchého zipu. Zajímá ho, zda bychom, jakožto dle něho znalí vodáci, o to měli zájem, jestli toho má do půjčovny nakoupit víc. Tato vymoženost nás rozhodně zaujala a myslíme, že má šanci se uchytit. Kdo jel delší dobu na dřevěných sedačkách, pochopí.

Z přivezených lodí si vybíráme jednu, která už má nalepené číslo z předchozích ročníků. Nechce se nám nalepovat nové číslo, musíme šetřit silami, čeká nás dlouhá cesta. S lodí scházíme k řece, kde má organizátor improvizovaný pultík na vyřizování přihlášek. Při příchodu můj zadák zavtipkuje: „Koukám, že krize udeřila i na vás, jste tady sám jak voják v tajze“ A opravdu, letos chybí všichni pomocníci a dozvídáme se, že účast den předem odřekla i záchranná služba, prý má být ošklivé počasí. Ano je pod mrakem a hlásí přeháňky, ale přece to neodradí od šesté účasti v řadě (jede se sedmý ročník). Neodolám a také si zavtipkuji s organizátorem (p. Urbánek), že letos mu to počasí opravdu nevyjde.

Pozn. Abyste pochopili, ve všech dosavadních šesti ročnících bylo krásné slunečné počasí okolo 20 stupňů, i když vždy hlásili zimu a občas i deště.

Povídám: „Letos Vám to s tím počasím nevyjde…“, pan Urbánek se jen letmo otočí, pohlédl na oblohu a utrousí: „To se vybere!“. Nevěřili jsme, ale hádejte se s vrchním organizátorem, to přeci nejde.

Zkouším ještě další vtípek, vědom si naší výkonnosti, zkouším, jestli se nezačne předávat nějaká cena za účast, protože jinak na jakoukoliv cenu asi nedosáhneme. Organizátor řekl, že se poptá ještě jednoho tradičního účastníka kajakáře až z Německa, který je poblíž, pokolikáté že on jede, prý popáté, což nás uklidňuje i znejišťuje, protože tím pádem máme opravdu nejvíce účastí. Raději už toho vtipkování nechávám. Na startu už není dále nač čekat, převlékáme se do vodáckého, ostatní oblečení a spacáky necháváme u organizátorů (organizátora), ať nám je převeze do cíle. V lodi si necháváme pouze mobily, pití, kapsy naplníme tatrankami a hroznovým cukrem. S pocitem, že lepší už to nebude a není nač čekat, nasedáme do lodě a vydáváme se vstříc 42 říčním kilometrů.

Hned po odražení a projetí okolo přihlašovacího pultíku se snažíme uniknout fotografování, což se nám nedaří a jsme zvěčněni. Pomalu míříme po Radbuze podél pivovaru na soutok se Mží, kde vzniká Berounka. Již po necelém kilometru využíváme našich zkušeností a prohazujeme strany, na kterých pádlujeme, abychom zapojili všechny svaly a vydrželi se silami co nejdéle. První kilometry plavby probíhají klidným tempem, užíváme si pocitu být zase na vodě a po zimě poprvé pozdravit Berounku, proplouváme Plzní, u čistírny odpadních vod lehce zrychlujeme jednak kvůli zápachu jednak kvůli mírným vlnkám. U kostelíka Sv. Jiří, kde přitéká poslední z proudnic Berounky – Úslava – se řeka dělí na dvě ramena, opět využíváme zkušeností a jedeme levým ramenem, což je kratší a rychlejší cesta.  Od Sv. Jiří to už není daleko na první jez na Bílé Hoře. Na voleji nad jezem potkáváme pár labutích dvojic, které jsou naprosto v klidu a proplouvající lodě je nechávají v klidu. Vzpomínáme na labuťáka před Čivicemi, který není vodáckému sportu toliko nakloněn a těšíme se na něj, zda letos tam bude také.

Jez Bílá Hora není kvůli svému profilu sjízdný, přistáváme tedy na levém břehu, přenášíme loď pod jez. Protože další jezy chceme jet, využíváme chvilku na pevné zemi k občerstvení se a odskočení si. Poté ihned nasedáme, přeskáčeme kameny pod jezem, protože plastové loď přeci snese všechno. Zatím je stále pod mrakem a cca 15 stupňů, zkrátka ideální počasí na delší jízdu. Pár set metrů pod jezem číhá první zajímavější místo na cestě námi zvané past na rafty. Jedná se o dvě kamenité mělčiny, které se nacházejí asi třicet metrů po sobě, na kánoích se dají jakžtakž přeskákat a překodrcat. Víme o nich a nabíráme před nimi rychlost, abychom neuvázli. První překonáváme bez potíží, na druhé už loď začíná hlasitě protestovat, po pár záběrech kdy používáme pádlo spíše jako bidlo, překonáváme i druhou pasáž a můžeme pokračovat. Obloha se začíná pomalu projasňovat. Cestou si krátíme povídáním o řekách a věcech okolo, probíráme okolnosti akce Čistá řeka Sázava, které jsme se zúčastnili. Něco takového by bylo třeba zorganizovat i na horní Berounce a přemýšlíme, co vše by to obnášelo. Než se nadějeme, jsme u druhého jezu v Bukovci, který je sjízdný při levém břehu. Míříme k levému břehu a jez bez problémů překonáváme, okukujeme konstrukci MVE, která se staví na jezu, a obáváme se dalšího roku, kdy už bude v provozu, kolik vody bude potom na jezu. Mělčiny pod jezem se nám nedaří překonat, jsme nuceni vystoupit z lodě a popojít pár metrů řekou, než se dostaneme na větší hloubku, pak opět nasedáme a do cíle nám už zbývá pouhých 32 kilometrů. Pod jezem je nachází krásná dlouhá peřej, kterou si opravdu užíváme, protože za ní se nachází dlouhé čtyři kilometr voleje. Při výjezdu z peřeje si všímáme, že mraky na obloze už jsou pryč a i navzdory nepříznivé předpovědi počasí svítí sluníčko. Využíváme toho, sundáváme bundy a mikiny a jedeme jen v tričku, dobrá nálada, sluníčko, pádlování a stále ještě dostatek sil nás hřejí dostatečně. Před příjezdem k Dolanskému jezu se už svit sluníčka stává méně snesitelným a poprvé se ozývá hláška tohoto ročníku: „Já toho Urbánka zabiju“, kterou obdivně vyjadřujeme schopnost organizátora zajistit každý rok krom všeho i krásně počasí. Protože nekecal a opravdu se počasí vybralo a je nádherně, nechápeme, jakože mu to každý rok vychází. Dolanský jez je probořený, pod ním porůznu umístěné kameny, průjezd není úplně jednoduchý a nelze ho doporučit, ale v rámci ušetření sil na přenášení a vědomi si hezkého počasí se cvaknutí nebojíme a průjezd zkoušíme. Podařilo se, krom pár kapek do lodi se nevyskytli žádné problémy a už proplouváme pod silničním a okolo tábořiště, kde se obvykle začíná plavba po Berounce. Už máme za sebou 15 kilometrů a stále nepřichází žádná krize.

Od Dolan má řeka opět tendenci jet a ne stále stát. Počasí je stále krásné a pořád častěji prohlašujeme hlášku ročníku, viz výše. Už došli témata k hovoru, takže čas zaháníme zpěvem (v mém případě spíše hulákáním a kvazizpěvem) známých písní, na repertoáru se objevují skladby od Nohavici, Tučného, Dobeše a další známé fláky. S pomocí zaníceného zpěvu a prohlašováním známé hlášky se nám daří proplout dalšími kilometry a bez problémů sjet jez Telín a jez u Valentovského mlýna. Za tímto jezem začíná tzv. „malá svatá trojice“, což je trojice dlouhých volejů před vysokými jezy Darová, Čivice a Liblín.

Na voleji před Darovou mi pravidelně docházejí síly a zbytek kilometrů už je boj mezi vůlí, zbytkem sil a pokřiky mého „otrokáře“ na zadáku. Na tuto část maratónu se vždy obzvláště těším. Prakticky hned po sjetí jezu u Valentovského mlýna začíná vzdutí jezu Darová a pětikilometrový volej. Za stálého krásného takřka už letního počasí ukrajujeme další metry do cíle, čas od času střídáme strany pádlování, už se nacházíme za polovinou závodu a kontrolujeme čas, jestli se nám podaří překonat náš osobní rekord a za kolik to letos vlastně zajedeme. Asi tři kilometry se nám daří dojet a o kousek předjet jednu mužskou posádku, která evidentně závod také nebere vážně jako my a nejede o vítězství. Posádce naše předjetí neuniklo a začali pádlovat a zavěsili se za nás, to zase nedalo nám a snažíme se ujet. V tomto nevyhlášeném mini závodě vítězíme a dojíždíme k jezu o pár vteřin dříve. Na jezu všichni oddechujeme a gratulujeme si k tomu, že jsme se navzájem vyhecovali a dokázali se dotlačit až k jezu. Protože se jez je nutno přenést, využíváme opět postavení na pevné zemi k občerstvení a ulevení všech kloubů od sezení v lodi. Druhá posádka nás žádá, jestli bychom je mohli vyfotit, ujímám se toho osobně a fotím je rovnou dvakrát, aby měl každý svoji fotku.

Od jezu odjíždíme dříve a konečně se nám daří se cizí posádce odtrhnout. Čeká nás volej před Čivicemi s proslulým labuťákem. Po třech kilometrech stojaté vody se cítím divně, protože stále mohu pádlovat a před sebou vidím rovinku před dalším jezem a na pravém břehu už číhá ta labutí potvora. Těsně kopírujeme levý břeh, míjíme labutici i s mláďaty a labuťák je stále v klidu. Víme, že to nic neznamená, má v oblibě napadat zezadu odjíždějící lodě. Někdy si říkáme, jestli není spolčen s organizátory a tímto způsobem nutí posádky k lepším časům. Labuťák nezklamal, jak jsme asi třicet metrů za ním, otáčí se na hladině a začíná startovat, nejprve v klidu plave, ale pak to naplno rozbalí. Začne běžet po hladině a rozevřenými křídly a nahlas syčet, v tu chvíli je pohled na něj doslova hypnotický. Kdo to nezažil, začíná zběsile pádlovat a jímá ho strach, s naší několikaletou zkušeností jen lehce zrychlujeme a očima jistíme zmenšující se vzdálenost mezi ním a naší lodí. Když už se labuťák přibližuje na tři metry, začíná brzdit, brzdí vším, co může pařáty, křídly a zvedá pěknou vodní vlny. Takhle zblízka zjišťujeme, že je to pořád ten samý labuťák. Od doby, co před třemi lety nedobrzdil a plnou silou narazil do zadákova pevného pádla má lehce křivý zobák. Teď už si dává pozor a brzdí včas. Jakmile dobrzdí, dá nám pohledem najevo, co si o nás myslí a v klidu plave zpátky a jde číhat na další posádku. V den maratónu má pernou šichtu. Od setkání s labuťákem je to už jen pár desítek metrů k jezu Čivice, který se musí přenést, sjetí je vyloučeno, protože po povodni 2002 je jez částečně poškozen.

Při přenášení jezu svého zadáka potěším, prohlášením, necítím únavu, ale ještě pádlovat můžu, že letos poslední volej a vůbec celý zbytek závodu nepojede na singla se zátěží na háčku. Na jezu ještě doplníme síly hroznovým cukrem, nasedáme, a dokud se nás drží chuť, míříme vstříc pádlování po stojaté vodě. Čekají nás čtyři kilometry s koncem pod zříceninou Libštejn se známou věží. Tato věž je vidět již zdálky a nebohým vodákům ukazuje, že jez je ještě setsakra daleko. Nezbývá, než zatnou zuby, vydolovat poslední zbytky sil a překonat i tuto překážku. Dá se říct, že kdo dojede až pod Libštejn, už je v cíli, byť do cíle pak zbývá už jen / ještě osm kilometrů, ale ty už mají trochu tah.

 

Libštejnský jez přenášíme velmi krátce po levém břehu, kdo se chce podívat na hrad, musí přistát nad jezem na pravém břehu. Zkontrolujeme čas a vidíme, že na osobní rekord to letos asi nebude, ale že máme zaděláno na dobrý čas, jen vydržet se silami. Zadák je kupodivu stále spokojen s mým výkonem a nesahá ke slovním donucovacím prostředkům. Od jezu odjíždíme volnějším tempem, užíváme si opět jízdy v proudu, míjíme tábořiště „Kobylka“ a vidíme před sebou pevnou skálu, kterou ani řeka nedokázala překonat, pokorně ji obtéká a tvoří známou zatáčku okolo obce Liblín. Za Kobylkou se řeka rozlévá do šíře a přijímá zleva vodu ze Střely, díky této pomoci se i v tak široké řece netvoří výrazné mělčiny a jízda je možná bez jakékoliv újmy dna lodě. Když vjedeme do obce, spatříme na obzoru další posádku, tentokráte smíšenou. Řekneme si, že tu ještě musíme dát a zvyšujeme ještě tempo. Před posledním jezem – Liblinským – se nám to daří, protože cizí posádka váhá nad způsobem jeho překonání. My neváháme a vzhledem k příznivému stavu vodu, volíme průjezd šlajsnou uprostřed. Když se ohlížíme, vidíme, že náš způsob jim byl příkladem a následují nás.

Od jezu jsou to už jen necelé tři kilometry do cíle. Vidina konce nám dodává sil a pádlujeme, co to dá, už se není nač šetřit. Na začátku koncové rovinky zadák z legrace navrhuje použít slovních donucovacích prostředků a já souhlasím. O co se jedná? Nahlas se počítají záběry a vždy po dvaceti záběrech se mění strany, zase se odpočítá dvacet záběrů a zase změna stran a tak to jde až do zblbnutí nebo dojetí k jezu. Je to velmi osvědčená metoda na vyvolání v člověku netušených sil. Takže cestou se ozývá dvouhlasné dvacet, devatenáct, osmnáct,… Před cílem zkouším i jízdu v kleku – na efekt – ale chytá mě křeč, tak se pokorně vracím do sedu a v usilovném tempu pokračujeme až do cíle, cílová fotografie nás zastihuje udřené jako nikdy. Po projetí cíle, zastavujeme, vytahujeme loďku a následuje tradiční potřesení rukou, pád do trávy a vydýchání se.

Po několika minutách se probíráme z deliria a začínáme opět fungovat, orientačně zjišťujeme čas a jízda nám trvala přibližně pět a půl hodiny, což je náš tradiční čas a jsme spokojeni. Jdeme se ubytovat do místní ubytovny Na Rybárně a dáváme si první pivko, protože se ani jednomu z nás kupodivu nechce spát a nemůže chlastat už od dvou hodin, bereme si druhé pivo k cíli a jdeme si popovídat s organizátorem. Slunečné odpoledne využíváme zároveň i k opalování. Protože moc závodníků nepřijíždí, je prostor na rozhovor a dozvídáme se spoustu detailů ohledně organizování závodu a místní zorbingové dráhy. V cíli proklábosíme několik hodin a pak se přesouváme zpátky ke kiosku, kde navazujeme kontakt se dvěma posádkami, co se nám podařilo předjet. Povídáme si o zážitcích během cesty a zjišťujeme, že smíšená posádka se stala obětí labuťákova útoku a cvakla se. Povídáním si zkracujeme čas do vyhlášení výsledků. V šest hodin je veřejné vyhlášení výsledků na plácku u kiosku. Netrpělivě čekáme, kdy na nás přijde řada a na náš přesný čas. Nakonec končíme devátí, jsme vyhlášení jako nejvytrvalejší účastníci. Náš čas je nakonec jen dvě a půl minuty za naším osobním rekordem. Takže jsme velmi spokojeni, jak s celkovým umístěním, tak i s časem. Dostáváme tašky s účastnickým listem a propagačními předměty. Po vyhlášení výsledků se pokračuje v pravé vodácké zábavě, přitočí se k nám organizátor a povídá, že na pokoji máme ještě dodatečnou cenu. Jdeme se tam podívat a jsou tam dva pěkné slamáky. Zpětně musím říct, že jsem za něj moc rád, protože v létě na vodáckém putování sem ho mnohokrát využij a nebýt jeho, měl bych několikrát spálenou hlavu až na temeno. Slamáky schováváme a jdeme pokračovat v zábavě.

 Po osmé večerní si k nám přisedá i organizátor a spokojeně prohlašuje, že je vše v pořádku, že se všichni dostali bez problémů do cíle a objednává pro všechny u stolu sekt. Pozvání neodmítáme a s chutí si připijeme na úspěšný ročník a na to, ať se sejdeme zase za rok. Nakonec skončíme i u tykání. Večírek zdárně pokračuje, objevuje se i bendžo a kytara, zpívá se a nastává pravá pohoda. Poslední, co si pamatuji je, že se odněkud vynořila i slivovice a začala kolovat. Kolem jedné ranní jdeme spát.

Ráno nás v osm hodin budí budík, uklízíme pokoj a s mírným bolehlavem jdeme ven. Dáváme si lehkou snídani čaj a párek a už přijíždí organizovaný odvoz – půjčovna Sikyta. V rámci potlačení bolehlavu pomáháme tahat lodě od cíle přes louku až k autu a nakládat je na přívěs. Zároveň se nám daří prosadit malou změnu trasy odvozu do Plzně – zastávku v Rokycanech. Nezbývá než se se všemi rozloučit, nasednou a nechat se odvézt. V Rokycanech vysedáme, bereme si svoje pádla a spokojeni na těle i na duši míříme domů s vědomím toho, že pokud to jen trochu půjdeme, budeme 7. 5. 2011 opět na startu.

Du-šan

Zasláno: 12:10 29. 3. 2011

Dlouhý,ale moc pěkný.Už jsem si říkal někde v půlce,jestli Dušan není potomkem Marxe,ten psal taky takové "čtenářské" maratony,ale naštěstí to bylo pořád čtivé,obzvlášt' labut'ák pobavil.Nevím jestli by zrovna tohle bylo mojí touhou,za těch pět a kousek hodiny dát přes 40 kiláků je teda mazec.Asi bych se potom dva tři dny nehnul.

Zasláno: 17:45 29. 3. 2011

Hezkýýýýýýýýý , jen tak dál ty mlaďochu :-) . To půl roční čekání stálo za to.

Zasláno: 17:49 29. 3. 2011

Čolku já ti řikal, ať to rozdělíš a čtenáře napneš :-)
Jinak co se týče časů, ti co to jedou závodně jsou to schopni dát i pod čtyři hodiny.

Bootsmane díky, i mladá voda musí něčím přispět :)

Zasláno: 20:45 29. 3. 2011

Pěkný, Dušane. Mladá voda prostě dělá věci zřídka, dlouho , ale pořádně :D Popravdě začátek mně trochu nudil, ale tak od třetiny to má spád. Hezká práce :) Tuším, že vlastně je to tvůj debut zde na pádle ......

Zasláno: 10:08 3. 4. 2011

Pěknej článek. :) Berounku bych si opět rád zopakoval, ale nejspíš letos se to už nestihne, tak snad příští rok :)

Zdravim kolegu západočecha a chválim článek.

Zasláno: 20:31 11. 3. 2015

Jen bych doplnil,ze od Valentovskyho mlyna je to 3,6 km a ne 5 km na jez v Darove.Dale musim konstatovat,ze je postaven novy jez Kacerov.Z Darove az na Kacerov je ro 3,8 km.Jez je navysen o 105 cm opropti puvudnimu.Zmizeli tri pereje a vzduti saha az do odpadniho kanalu Mve Darova.Toto vzduti melo koncit zhruba na 113 r.km.Asi bude dlouho trvat co s tim,stavba je hotova.a vlastne poskozuje spad Mve Darova zhruba o 14 cm.