Můj vodácký rok

S trochou zpoždění dopisuji „články“ o svém loňském pobytu na vodě.

Pořád ještě vzpomínkami sedím v kéni a doplouvám svoje francouzské řeky. 

Řeka sedmá – Drome

27 srpenec. Jako již obvykle ráno balíme a přesunujeme se na místo dalšího putování.Čeká nás přejezd do 180km vzdálené vesnice Die kde od ní po 5ti kilometrech je příhodné odpočívadlo na cestě č. D93(souřadnice:44°45'48.45"S/  5°18'21.05"V).

Před námi je 14km plavby do kempu u vesnice Espenel. Po složení lodí z vleku jdem omrknout místo pro odražení. Už tady se mi jeví stav vody jaksi nedokonalým,byť přímo před nosem mám malou tůňku kde je vody dost,ale kam až oko dohlédne co 50-100 zčeřená voda,která zde ale neznamená peřeje ale to že voda poskakuje po kamínkách.

No nic říkám si a tajně doufám v posilující přítoky a v to že to přece nemůže být tak špatně bo by nás sem přeci nevysadili. Postupně moje duše permanentního kochače se přírodou trpí čím dál tím víc. Na přírodu můžu skoro zapomenout neboť primárním úkonem je čumět do vody a hledat místo kudy „teče“ řeka.

Tiše čím dál tím závidím hubeňourům jejich malý ponor. Bo my co rádi jíme máme dohromady jako posádka bez pěti kil těch kil skoro dvěstě.

Po té co už aspoň po desáté lezu z lodi ven a jdu tlačit si dávám za úkol nějaké to kilo zhodit (daří se mi to,ale jde to ztuha – ale na jaře už budu jen do-cent).Na konci dne zjistím že kdybych si nechal na nohou pohorky tak bych měl za sebou i pěknou pěší túru. Protože je smutným faktem že vodou i po břehu jsem v tento den ušel dobře čtyři kilometry a tak v konečném kilometrickém součtu patřičné kilometry ubírám.

Drome za trochu příznivějšího stavu vody musí být nadherná řeka se spoustou drobných peřejek,tedy aspoň v úseku který jsme projeli.A zase drhnu dnem lodi.Vážně toho mám už dost.Pouštím loď i s Karolinou na háčku,může mě to být ukradený.

Loď kupodivu jede,ale samotný háček nemá šanci na kamenitém prahu loď řídit a tak končí k pobavení ostatních posádek na břehu.

Jura co by průvodce si už myslí že to chci opravdu vzdát,ale to mě pořádně ještě nezná.A nebo nezná úsloví že pes kterej štěká nekouše,i když tím bych se pro jistotu moc neřídil,tedy aspoň ne u skutečného psa.

Ještě že je voda odporně průhledná a člověk aspoň ví kudy a po čem že to jde.

Čtyři kiláky před kempem při průjezdu vesnice Pontaix toho mám vážně dost.Se.. na všechny a všechno.Potřebuju truc pauzu na cigárko a zklidnění podrážděné nervosoustavy. 

Kéňu vztekle škubnutím dávám na břeh a mrskám sebou na oblázkový břeh.Nervózními pohyby rukou naznačuji ať mi všichni dají svátek a raděj ať se jdou vyčváchat do tůňky co tu omylem zrovna je. Po prvním cígu se už mohu začít kochat místní architekturou a začíná mi být na dušičce blaze.

Zmáknu ještě jednoho vajgla a svět je najednou prima.Nervosoustava byla doplněna o dávku jedu,mě se ulevilo a můžu se vydat vstříc dalším útrapám na Drome.Dojíždíme do Espenelu. Vyčerpaní,uchození a lehce hladový se vrháme k autibusu.To co následuje je uragán panáků rumu.

Lechce nacamranej jdu stavět stan,do kterého stejně spát nepůjdeme,protože noc je vlahá a večer strávený s rumem,dobrým vínkem a zpěvem u kytary navodil atmosféru dávného vandrování.

28 srpenec. Ráno. Bolehlav,bo rum se s vínem nemaj rádi.Vyprošťovák v podobě posledního panáka rumu mě dává do pohody.Pár kapek si odkládám do ranního rituálního kafíčka a jdu spáchat hygienu.Na snídani je obligátní bageta s čímkoliv.

Některým z nás se poštěstí a najdou si i nového domacího mazlíčka.

Karolina odmítá další den bidlování na Drome.Není sama a tak vytvářej partu peších turistů o síle 9ti kusů.

Dnes na nás čeká 14km říčního koryta na trase Espenel - Mirabel et Blacons.Rozhodl jsem se že když už jsem tady tak si musím vyžrat vodu do úplného dna. Pojedu tento den singla.Sice mi Jura chce někoho přidat,ale naštěstí pro mě je tu i další planý zadák co ale háčka chce.Rázem je ze mě exot,ale později mi budou ponor tiše závidět jiní :-) .

  Teď si někteří z Vás milých čtenářů říká jak asi vyhrál na ponor,když výš píše že má víc jak sto kilo.Vždyť musí mít špicu ve vzduchu a záď hluboce ponořenou ? No ono to bude tím že těch 14kiláků jsem odjel v kleče zasunutý za příčnou výztuhou.

Pro tento den jsem se stal králem štěrkových plání.Z lodi musím vylézt kvůli nedostatku vody pod kýlem jen třikrát a pešky jsem ušel jen 300metrů.Konečně mám i čas kochat se okolím a obdivovat přírodní scenerii údolí řeky.

K bidlování dochází jen když už se vážně zapomenu.Při jedné příležitosti,kdy jemně brknu o osamělý vyšší kámen a tak vystupuju z lodi,beru klacek a dělám z něj míru ponoru.Později zjišťuji že můj ponor byl pouhých 9-10 cm . 

 Oproti předchozímu dnu je pro mě plavba rajskou hudbou.Cestou potkáváme jen místní lidičky co prahnou po koupání a přebarvení kůže za pomoci Slůňa.

V odpoledních paprscích dorážíme pod most u dědinky - Mirabel et Blacons. Dromu máme za sebou.Chvála komukoliv kdo sedí na nebeském obláčku.

Naložíme lodě a vzhůru k dalšímu kempu.

Tentokrát opravdu vzhůru,bo se přesunujeme na řeku Durance a kemp je v nadmořské výšce 930m,ale o tom až v dalším článku

Foto:Bootsman,Kouda,Pavel a Zbyněk

Bootsmane, kdybys vyrazil na Otavu , někam pod Radešov, tak asi v červenci, Tak máš to samé, a nemusíš až do Francie a žrát bagety :) Až by sis odbidloval x km šumavskou krajinou, tak by ti aspoň v Sušici dali klobásu. No nic, ja jsem taky plný vzpomínek, jelokž jsem zase grafomanil a ilustroval :)

Tý jo, ale to teplo, pohodička, fakt, už aby bylo jaro a aspoň ta Otava nebo Sázava.

Petr by si mohl otevřít cestovku "S Bootsmanem Francie po vodě křížem krážem". Opět pěknej článek,to bidlování asi bylo horší nežli zamykání Doubravy,jen ten exteriér byl "trošku" vzhlednější.