Jednou z nejdůležitějších oblastí na vodě, je umění dobře uvařit.Dobře a chutně. A taky tak, aby to všichni přežili ve zdraví a nikdo neumřel. Ponechám stranou různé  kulinářské pokusy, když ve žracáku už není skoro nic a tak zoufalá služba uklohní rizoto s volejovkama, což samozřejmě nikdo nejí, včetně ryb v řece. Hrůzný příběh jako z hororovýho filmu jsem zažil na spodním toku Hronu. Bylo to v době, kdy navždy zmizely Tekovské hatě, aby se nad nima vytvořil příkrov menší přehrady. Na druhej den nás čekalo hezkých padesát kilometrů plavby a jako  předkrm nás čekal z Kozárovců právě tenhle volej až k hrázi. Nejedná se o nic moc, jenom 5 kilometrů pádlování. Plulo nás celkem patnáct lodí a vidina vodáckýho maratónu nás vedla k tomu, že jsme budíček stanovili na pátou hodinu ranní, abychom všechno stihli.  A pak prej, že správnej vodák nevyráží na vodu před jedenáctou. Ale měli jsme svoje zkušenosti, kdy právě kolem jedenáctý bejvá na Hronu největší pařák a pádlujte v něm přehradu. Abychom si vše ulehčili, uvařili jsme k večeři kotel rizota teda ne s volejovkama, ale s hovězím masem, cibulkou a zeleninou s tím, že ho druhej den na plavbě budeme mít k obědu, protože je třeba na tak dlouhou plavbu bejt silnej a najedenej.

 Plán to byl dobrej, ráno jsme vstali a v šest naše kanoe už brázdili stojatou vodu Hronu. Ranní slunce mělo ještě růžovej nádech, hladina řeky byla čistá jak zrcadlo a na našem putování nás doprovázelo různorodé vodní ptactvo. Pádlovali jsme mlčky, jako by ještě v polospánku. Za chvíli jsme byli u přehrady, která se přenáší  docela složitě. Místy to vypadalo na pěší výlet s kanoemi po Nízkých Tatrách. Další plavba byla zpestřená několika hatěmi, tedy rozbořenými jezy, kde jsme zažívali prakticky stejnej scénář. Protože jsme pluli na otevřených lodích a vlny místy dosahovaly metru a půl, záleželo na háčkovi, jestli pořádně zabral, a příď kanoe vytáhnul  nad hřeben vlny. Pravidleně na každých hatích zůstaly tři lodě necvaknutý.  Měl jsem štěstí, že jsem jako háčka nafasoval krásnou a silnou Nikolu, pro kterou byla každá hať výzva. Už na voleji nad přehradou jsem si chrochtal blahem, jak moje háčice skvěle zabírala. V hatích se její kvality opět projevily. Nikdy jsme nešli ke dnu. Jako řízení m v tu chvíli pro nás ještě dobrého osudu, vždy hať sjela loď, která zrovna vezla rizoto. A protože hrnec  s tímto skovstným jídlem byl docela objemnej, přehazovali si ho posádky jak horkej brambor. A tak se stalo, že rizoto přežilo všechny haťě a nastala doba oběda. Našli jsme si krásnej plácek na břehu řeky, vytáhli hrnec,vodáci vybalili lžíce a střídavě  dlabali z hrnce studený rizoto. Mezitím jsme užívali hřejivých paprsků slunce, které se do nás opíraly. Jižní Hron, to je vlastně jen horko, koupání a opalování. Rizoto měla tak půlka party, ostatní skončili u sušenek a tyčinek.Ó jak byli prozřetelní.

Nasedli jsme do kánoí a vypluli. Za necelou čtvrt hodinu jsem potkal naší nejvýkonnější loď, která měla jet vpředu a na ní svalnatého Marka, kterak leží v lodi, oči v sloup a na tváři zelenou barvu. Je mu blbě, hlásila Aneta, jeho háček, který se změnil na zadáka. To nevim, jeslti stihneme tu padesátku, když nebude pádlovat, odpověděl jsem s obavou. Aneta pokrčila rameny a vezla pomalými záběry svého pacienta kupředu. Za chvíli jsem minul další loď na který plula Jana, coby zadák s Ivanou. Jana zvracela přes palubu, Ivana se snažila řídit loď. Postupně během půl hodiny se naše výprava podobala plujícímu lazaretu. Ti, co nejedli rizoto se stali zadáky, bez ohledu na svoje vodácký znalosti. Lodě tiše pluli po proudu, protože zbylá posádka neviděla důvod k razantnímu pádlování, když jejich chorobní kamarádi tiše umírají v lodi. Co bylo zvláštní, že jsem měl taky rizoto a nic. Tak jsem si ostatní trochu dobíral, že nic nevydrží, ale částečně jsem se i strachoval, jak dnešní porci plavby zvládneme, když jsme tak přichlíplí. A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe.  Udělalo se mi blbě a musel jsem poprosit Nikolu, aby si vlezla na zadáka a já se změnil v nebohého porcelána. Barva mojí tváře se přiblížila barvě listí olší, které lemovaliy břehy. Naše výprava byla podobná výpravě duchů. Naštěstí nás nečekaly už žádný hatě,  Hron se laskavě vinul nížinnou krajinou a proud unášel lodě vstříc cíli. Kupodivu jsme bez pádlování dopluli do tábořiště kolem čtvrtý hodiny odpolední. Ti, kteří mohli ,začali stavět stany, my, ostatní lazaři jsme s sebou plácli do stínu na karimatky a vyslali posly do nejbližší vesnice, aby nakoupili dostatek lihovin k vnitřní desinfekci.

 Většina z naší zdecimované posádky se do rána uzdravila, zbytek jel poslední trasu autobusem. A jaký z toho plyne ponaučení? Nevařte rizoto na vodě na druhej den. A když už, dejte ho do lodi, která se určitě cvakne. A další ponaučení – Na Hronu ujedete padesát kilometrů za den, bez toho, že byste pádlovali.